Carl Gustav Jung: Duše moderního člověka

Vize

Začátkem roku 1944 jsem si zlomil nohu a poté přišel srdeční infarkt. Ve stavu bezvědomí jsem prožíval deliria a vize, které mu­sely začít, když jsem byl v bezprostředním nebezpečí smrti a dá­vali mi kyslík a kafr. Obrazy byly tak mocné, že jsem sám usoudil, že jsem blízko smrti. Později mně ošetřovatelka řekla: „Byl jste obklopen jako nějakou jasnou září." To prý je jev, který u umíra­jících pozorovala několikrát. Byl jsem na nejzazší hranici a nevě­děl, zda se ocitám ve snu, nebo v extázi. V každém případě se začaly odehrávat věci pro mě svrchovaně působivé.

Zdálo se mi, jako bych byl vysoko nahoře v kosmickém prosto­ru. Daleko pod sebou jsem viděl zeměkouli ponořenou do nádher­ně modrého světla. Viděl jsem tmavomodré moře a kontinenty. Hluboko pod mýma nohama ležel Ceylon a přede mnou indický subkontinent. Mé zorné pole nezahrnovalo celou Zemi, avšak její kulovitý tvar byl zřetelně rozpoznatelný a její obrysy stříbrně pro­bleskovaly skrze nádherné modré světlo. Zdálo se, že zeměkoule má na několika místech barevné či tmavozelené skvrny jako oxi­dované stříbro. „Vlevo" ležela v dáli široká rozloha - červenožlu­tá poušť Arábie. Bylo to, jako kdyby tam stříbro Země nabralo červenožlutý odstín, pak přišlo Rudé moře a zcela daleko vzadu, takřka „vlevo nahoře" jsem mohl právě ještě postřehnout výběžek Středozemního moře. Můj pohled směřoval především tam. Všech­no ostatní se jevilo jen nezřetelně. Viděl jsem sice i sněhová pohoří Himálaje, avšak bylo tam zamženo nebo oblačno. „Napravo" jsem se nedíval. Věděl jsem, že hodlám odejít ze Země.

Později jsem se dotazoval, jak vysoko v prostoru musí člověk být, aby získal pohled takové šíře. Je to asi 1500 kilometrů! Pohled na Zemi z takové výšky byl to nejnádhernější a nejkouzelnější, co jsem kdy zažil.

Chvíli jsem se díval a pak se otočil. Stál jsem takřka zády k In­dickému oceánu, obličejem k severu. Pak se mi zdálo, jako bych udělal obrat k jihu. V mém zorném poli se objevilo cosi nového. V malé vzdálenosti jsem v prostoru zahlédl obrovský kamenný blok, jako nějaký meteorit - asi velikosti mého domu, snad ještě větší. Ve vesmíru se vznášel kámen a já sám jsem se vznášel ve vesmíru.

Podobné kameny jsem viděl na mořském pobřeží Bengálského zálivu. Jsou to balvany černohnědé žuly, do nichž jsou někdy vytesávány chrámy. Takovým obrovitým tmavým balvanem byl i můj kámen. Jakýsi vchod vedl do malé předsíně. Vpravo seděl na kamenné lavici černý Ind v lotosové pozici. Měl bílé roucho a byl v dokonale uvolněném klidovém stavu. Tak mě mlčky oče­kával. K této předsíni vedly dva stupně a na její levé vnitřní straně byla brána do chrámu. Nesčetné, do malých výklenků umístěné prohlubně naplněné kokosovým olejem a hořícími kno­ty obklopovaly dveře věncem jasných plaménků. To jsem též jed­nou viděl ve skutečnosti. Když jsem navštívil v Kandy na Ceylonu chrám Svatého zubu, vroubily bránu řady hořících olejových lamp tohoto druhu.

Když jsem se blížil schodům ke vchodu do skály, stalo se mi něco zvláštního: měl jsem pocit, jako by ze mě stahovali všechno dosavadní. Vše, co jsem se domníval, co jsem si přál nebo myslel, celá fantasmagorie pozemské existence ode mě odpadávala nebo mi ji uloupili - byl to krajně bolestivý proces. Avšak něco zůstá­valo, jako kdybych všechno, co jsem kdy zažil nebo udělal, vše, co se kolem mě dělo, měl nyní při sobě. Mohl bych také říci: bylo to u mě a to jsem byl Já. Z toho jsem se takříkajíc sestával. Skládal jsem se ze své historie a měl jsem naprosto pocit, že to jsem nyní Já. „Jsem uzlík toho, co bylo vykonáno a co bylo." - Tento zážitek mi přinášel pocit krajní chudoby, avšak zároveň velkého uspoko­jení. Nic jsem už nechtěl, nic si nepřál, nýbrž existoval jsem tak­říkajíc objektivně: byl jsem to, co jsem žil. Zprvu sice převažoval pocit zkázy, oloupení nebo vyplenění, ale náhle se i ten stal vrat­kým. Zdálo se, že všechno ustává, zůstal jen nezměnitelný stav, fait accompli, bez nějakého zpětného vztahu k tomu, co bylo dříve. Neexistovala už lítost, že něco odpadlo nebo že mi něco vzali. Naopak: měl jsem vše, co jsem byl, a měl jsem jen to.

Ještě něco jiného mě zaměstnávalo: zatímco jsem se blížil ke chrámu, měl jsem jistotu, že přijdu do osvětlené místnosti a za­stihnu tam všechny lidi, k nimž ve skutečnosti patřím. Tam bych - i to byla jistota - konečně pochopil, do jaké historické souvis­losti já nebo můj život patří. Věděl bych, co bylo přede mnou, proč jsem vznikl a kam by dále plynul můj život. Můj žitý život mi často připadal jako historie, která nemá začátek ani konec. Měl jsem pocit, že jsem historickou perikopou, úryvkem, k němuž chybí předcházející a následující text. Můj život se mi zdál jako vystřižen nůžkami z nějakého dlouhého řetězce a mnoho otázek zůstávalo bez odpovědi. Proč to probíhalo tak? Proč jsem si s sebou přinesl tyto předpoklady? Co jsem s tím dělal? Co z toho povstane? Byl jsem si jist, že bych na to vše dostal odpověď, jakmile bych vstoupil do kamenného chrámu. Tam bych poznal, proč všechno bylo tak, a ne jinak. Přišel bych tam k lidem, kteří znají odpověď na mou otázku, co bylo předtím a co bude potom.

Zatímco jsem ještě přemýšlel o těchto věcech, stalo se něco, co upoutalo mou pozornost: zdola, z Evropy vystupoval nějaký obraz. Byl to můj lékař nebo lépe jeho obraz zarámovaný zlatým řetězem nebo zlatým vavřínovým věncem. Věděl jsem ihned: ach, to je přece můj lékař, který mě ošetřoval. Avšak nyní přichází ve své prapo­době, jako Basileus z Kóu. ...

Basileus - král. Kós byl ve starověku proslulý Asklépiovým chrámem a byl rodištěm lékaře Hippokrata (5. století před Kr.).

... V životě byl vtělením tohoto Basilea, časovým ztělesněním jeho prvotní podoby, která existovala odjak­živa. Nyní přichází ve své podobě původní.

Bezpochyby i já jsem byl ve své prapůvodní podobě. To jsem sice nevnímal, představuji si jen, že tomu tak bylo. Když se ke mně vynořil jako obraz zhloubi a stál přede mnou, došlo mezi námi k němému předání myšlenek. Můj lékař byl totiž vyslán ze Země, aby mně přinesl poselství: že prý se ozývají protesty proti tomu, že hodlám odejít. Nesmím prý opustit Zemi a musím se vrátit. V okamžiku, kdy jsem se to dověděl, vize přestala.

Byl jsem velice zklamán, neboť nyní se všechno jevilo marné. Bolestný proces „zbavování listí" byl marný a já jsem nesměl do chrámu, k lidem, kteří ke mně patřili.

Ve skutečnosti uběhly ještě dobré tři týdny, než jsem se dokázal rozhodnout znovu žít. Nemohl jsem jíst, poněvadž jsem měl nechuti k veškerému jídlu. Výhled na město a hory z mého lůžka mi při­padal jako nějaká malovaná záclona s černými děrami nebo jako nějaký potrhaný list novin s fotografiemi, které mi nic neříkaly. Zklamán jsem přemýšlel: „Teď se zase musím odebrat do toho ,systému bedniček`!" Zdálo se mi totiž, jako by za horizontem kos­mu byl uměle vybudován trojrozměrný svět, v němž každý člověk seděl sám pro sebe v bedničce. A nyní bych si musel znovu namlou­vat, že to má nějakou cenu! Život a celý svět mně připadaly jako vězení a nesmírně jsem se zlobil proto, že bych je zase našel v po­řádku. Neboť člověk byl rád, že od něj konečně všechno odpadlo, a nyní to bylo znovu tak, jako kdybych já - a s ó mnou všichni ostatní lidé - byl zavěšen na nitích v bedně. Když jsem byl v prostoru, byl jsem bez tíže a nic mě netáhlo. A to by mělo nyní zase pominout!

Pociťoval jsem odpor vůči lékaři, protože mě přivedl zpět do života. Na druhé straně jsem byl kvůli němu znepokojen: „Vždyť je pro Pána Boha ohrožen! Objevil se mně přece ve své prvotní podobě! A dosáhne-li někdo takové podoby, je to tak daleko, že musí zemřít. Pak již patří do společnosti nebožtíků!" - Náhle mě napadla hrozná myšlenka, že musí zemřít - místo mě! Snažil jsem se ze všech sil, abych s ním o tom promluvil, ale nechápal mě. Tu jsem byl na něho zlý. „Proč si stále počíná tak, jako kdyby nevěděl, že je Basileus z Kosu? A že již nabral svou prapůvodní podobu? Chce mě přimět k tomu, abych věřil, že to neví!" To mě zlobilo. Má žena mi vyčítala, že jsem vůči němu nepřívětivý. Měla pravdu; ale měl jsem mu velice za zlé, že se mnou nechtěl hovořit o všem, co jsem s ním ve své vizi zažil. „Pane Bože, ještě jednou, musí si přece dávat pozor, nemůže být přece tak neopatrný! Rád bych s ním o tom promluvil, aby pro sebe něco udělal!" Byl jsem pevně přesvědčen, že je ohrožen, poněvadž mě potkal ve své pr­votní podobě.

Byl jsem skutečně jeho poslední pacient. 4. dubna 1944 - znám to datum ještě přesně - jsem se směl poprvé posadit na okraj lůžka a týž den on sám ulehl a už nevstal. Dověděl jsem se, že měl příležitostné ataky horečky. Brzy nato zemřel na otravu krve. Byl to dobrý lékař a měl v sobě cosi geniálního. Jinak by se mi také nezjevil jako kníže z Kóu.

V oněch týdnech jsem žil v jakémsi zvláštním rytmu. Ve dne jsem byl většinou stísněný. Cítil jsem se bídně a slabý a neodvažoval jsem se téměř ani hnout. Pln zármutku jsem přemýšlel: teď musím zase zpátky do toho šedého světa. - K večeru jsem usínal a můj spánek trval asi tak do půlnoci. Pak jsem se probral a byl jsem asi hodinu vzhůru, avšak ve zcela změněném stavu. Byl jsem jako v extázi nebo ve stavu největší blaženosti. Cítil jsem se, jako bych se vznášel v prostoru, jako bych byl skryt v klínu vesmíru - v ne­smírné prázdnotě, avšak naplněn nejvyšším možným pocitem štěs­tí. - To je věčná blaženost, to nelze vůbec popsat, je to příliš neobyčejné - myslel jsem.

Také okolí se jevilo jako začarované. Za oněch nočních hodin mně ošetřovatelka ohřívala jídlo, neboť jen tehdy jsem byl s to si něco vzít a jedl s chutí. Nějaký čas se mi zdálo, jako by to byla stará židovka, mnohem starší, než byla ve skutečnosti, a jako by mně připravovala rituální, čistá (košer) jídla. Když jsem k ní vzhlé­dl, bylo to, jako by měla kolem hlavy modrý kruh. Sám jsem byl v pardes rimmonim - tak se mi to zdálo - v zahradě granáto­vých jabloní a konala se svatba Tiferetha s Malchuthou. ...

„Pardes rimmonim" je název kabalistického traktátu Moseho Cordovera ze 16. století. Malchuth a Tifereth jsou podle kabalistického pojetí dvě z desíti sfér božských projevů, v nichž Bůh vystupuje ze své skrytosti. Představují ženský a mužský princip uvnitř Božství. A. J.

... Nebo jsem byl jako Rabbi Simon ben Jochai, jehož svatbu slavili na onom světě. Byla to mystická svatba, jak se zjevovala v předsta­vách kabalistické tradice. Nemohu vám říci, jak podivuhodné to bylo. Dokázal jsem jen ustavičně myslet: „To je přece zahrada gra­nátových jabloní! To je nyní svatba Malchuthy s Tiferethem!" Ne­vím přesně, jakou úlohu jsem v tom hrál. Celkem vzato byl jsem to já sám: já jsem byl svatba. A mé blaho bylo blaho blažené svatby.

Zážitek zahrady granátových jabloní pozvolna odezníval a pro­měnil se. Následovala „svatba Beránka" v slavnostně vyzdobeném Jeruzalémě. Nejsem s to popsat, jak to bylo jednotlivě. Byly to nepopsatelné stavy blaženosti. Byli při tom andělé a světlo. Já sám jsem byl „svatba Beránkova".

I to zmizelo a přišla nová představa, poslední vize. Šel jsem vzhůru širokým údolím až na konec, na okraj mírného pohoří. Závěr údolí tvořil antický amfiteátr. Ležel překrásně v zelené krajině. A tam v divadle se konal hierosgamos (posvátná svatba). Vystupovali tanečníci a tanečnice a na lůžku vyzdobeném květy konali vševládný Zeus a Hera hierosgamos, jak je to popsáno v Illiadě.

Všechny tyto zážitky byly nádherné a byl jsem noc co noc po­hroužen do nejčistší blaženosti, „obletován obrazy veškerého stvo­ření". Motivy se pozvolna mísily a bledly. Vize trvaly většinou asi hodinu; pak jsem znovu usnul a už k ránu jsem cítil: teď přijde zase to šedé ráno! Teď přijde šedý svět se svým systémem cel! Jaká to pitomost, jaký to hrozný nesmysl! Neboť mé vnitřní stavy byly tak fantastické, že ve srovnání s nimi se tento svět jevil přímo směšný. Jak jsem se opět přibližoval k životu, právě tři týdny po první vizi tyto vizionářské stavy přestaly.

O kráse a intenzitě citů během vizí si nelze učinit žádnou před­stavu. Byly tím nejohromnějším, co jsem kdy zažil. A pak ten kontrast - den! Tu jsem byl zmučený a s nervy naprosto na dně. Všechno mě iritovalo. Všechno bylo příliš hmotné, příliš hrubé a příliš těžkopádné, časově a duchově omezené, uměle zúžené k nepoznatelnému účelu, a přece to mělo cosi jako hypnotickou sílu namlouvat si, jako by to byla skutečnost sama, zatímco člověk přece zřetelně rozpoznával její nicotnost. Navzdory znovu zhodno­cené víře ve svět jsem se v podstatě od té doby už nikdy zcela nezbavil dojmu, že „život" je výřez existence, který se odehrává v trojrozměrném systému světa připraveném k tomu účelu.

Na něco si ještě vzpomínám přesně. Na začátku, v období vizí zahrad granátových jabloní jsem prosil sestru, ať odpustí, kdyby měla být poškozena; v prostoru je velká posvátnost. To je prý ne­bezpečné a mohlo by jí to škodit. Samozřejmě mě nechápala. Pro mě byla přítomnost posvátného kouzelnou atmosférou, avšak obá­val jsem se, že pro jiné by byla nesnesitelná. Proto jsem se omlou­val, že za to přece nemohu. Tehdy jsem pochopil, proč se hovoří o „vůni" Ducha svatého, vyplňující prostor. To bylo ono. Bylo to pneuma v prostoru nevýslovné posvátnosti, jehož znázorněním by­lo mysterium coniunctionis.

Nikdy bych býval nepomyslel, že by člověk mohl prožít něco takového, že je ustavičná blaženost vůbec možná. Vize a zážitky byly úplně reálné; nic nebylo nepůvodní, nýbrž vše mělo nejkraj­nější objektivitu.

Bojíme se výrazu „věčný", avšak mohu to prožívání popsat jen jako blaženost nečasového stavu, v němž přítomnost, minulost a bu­doucnost jsou jedno. Všechno, co se děje v čase, bylo tam shrnuto do objektivní celosti. Nic už nebylo rozloženo v čase nebo se nedalo měřit podle časových pojmů. To prožívání by mohlo být nejspíše popsáno jako stav - jako citový stav, který si člověk ovšem vůbec nemůže představit. Jak si mohu představit, že jsem zároveň jako předevčírem, dnes a pozítří? Pak by něco ještě nezačalo, něco ji­ného by byla nejjasnější přítomnost a zase něco jiného by bylo už ukončeno - a přece by to všechno tvořilo jediný celek. Ten pocit by mohl být vystižen jedině jako úhrn, měňavá celost, která ob­sahuje právě tak očekávání toho, co začíná, jako překvapení nad tím, co se právě děje, a uspokojení nebo zklamání nad výsledkem toho, co se stalo. Je to nepopsatelný celek, do něhož je člověk vnitřně zapojen, a přece to vnímá s naprostou objektivitou.

Zážitek této objektivity jsem měl později ještě jednou. Bylo to po smrti mé ženy. Tehdy jsem ji viděl ve snu, který byl jako vize. Stála v určité vzdálenosti a vážně se na mě dívala. Byla v rozkvě­tu let, bylo jí asi třicet a měla na sobě šaty, které jí před mnoha lety zhotovila má sestřenice. Byly to snad nejkrásnější šaty, které kdy nosila. Výraz jejího obličeje nebyl radostný a nebyl smutný, nýbrž objektivně vědoucí a poznávající, bez nejmenší citové reak­ce, jako mimo mlhu afektů. Věděl jsem, že to není ona, nýbrž obraz, který pro mě sestavila nebo zařídila. Obsahoval začátek našeho vztahu, dění během třiapadesáti let našeho manželství a také konec jejího života. Tváří v tvář takové celosti zůstává člo­věk beze slov, neboť ji stěží dokáže postihnout.

Objektivita, kterou jsem prožíval v tom snu a ve vizích, patří k dokončené individuaci. Znamená odluku od hodnocení a od toho, co označujeme jako citovou sounáležitost. Na citové sounáležitosti záleží lidem všeobecně velmi mnoho. Avšak tato sounáležitost stá­le ještě obsahuje projekce, a ty je třeba vzít zpět, aby se dalo dospět k sobě samému a k objektivitě. Citové vztahy jsou vztahy žádosti, zatížené nátlakem a nesvobodou; očekáváme něco od dru­hého, a tím se on i my stáváme nesvobodnými. Objektivní poznání tkví za citovou vztažeností; zdá se, že je ústředním tajemstvím. Teprve skrze ně je možné skutečné coniunctio.

Po nemoci pro mě začalo plodné období práce. Mnohé mé hlavní práce vznikly teprve potom. Poznání nebo nazírání konce všech věcí mně daly odvahu k novým formulacím. Nepokoušel jsem se už prosazovat své vlastní mínění, nýbrž svěřoval se proudu myš­lenek. Tak se ke mně blížil jeden problém po druhém a zrál ke zformování.

Avšak z nemoci pro mě vyplynulo ještě něco jiného. Dokázal bych to formulovat jako přitakání bytí - jakési bezpodmínečné „ano" tomu, co jest, bez subjektivních námitek. Přijmout podmínky existence takové, jak je vidím, tak, jak je chápu. A akceptovat svou vlastní bytost, takového, jaký právě jsem. Na počátku nemoci jsem měl pocit, že jsem učinil ve svém postoji nějakou chybu, a proto jsem za úraz do jisté míry sám odpovědný. Avšak prochází-li člověk cestu individuace, žije-li život, musí snést i omyl, jinak by život nebyl úplný. Neexistuje záruka - v žádném okamžiku - že ne­propadneme omylu nebo smrtelnému nebezpečí. Domníváme se možná, že existuje jistá cesta. Ale byla by to cesta mrtvých. Pak by se už nic nedělo nebo by to v žádném případě nebylo správné. Kdo jde jistou cestou, je téměř mrtvý.

Teprve po nemoci jsem pochopil, jak důležité je přitakání vlast­nímu osudu. Neboť takto je zde já, které neselže ani potom, když se děje něco nepochopitelného. Já, které vydrží, které unese prav­du a které dorostlo světu a osudu. Pak člověk s porážkou prožívá i vítězství. Nic se neruší - ani venku ani uvnitř; neboť vlastní kontinuita čelila proudu života a času. Avšak to se může dít jen tehdy, když se člověk všetečně nemíchá do záměrů osudu.

Také jsem dospěl k náhledu, že člověk musí jako něco skutečně existujícího přijímat myšlení, jež se děje v něm samém, a to mimo veškeré hodnocení. Kategorie pravdivého a nesprávného sice stále existují, avšak vedle jako nezávazné; neboť existence myšlenek je důležitější než jejich subjektivní posuzování. Jako existující myš­lenky nelze však potlačovat ani úsudky, neboť patří k projevu ce­ losti.


ZPĚT NA OBSAH