Carl Gustav Jung: Duše moderního člověka

Sigmund Freud

Dobrodružství mého duchovního vývoje začalo tím, že jsem se stal psychiatrem. Aniž jsem měl nejmenší tušení, začal jsem dušev­ně choré pacienty pozorovat klinicky, zvnějška. Narazil jsem při tom na psychické procesy nápadné povahy, které jsem registroval a klasifikoval bez nejmenšího pochopení pro jejich obsahy, jež se jevily dostatečně zhodnoceny jako „patologické". Během doby se můj zájem soustřeďoval stále více na takové nemocné, u nichž jsem prožíval něco pochopitelného, tj. na paranoidní případy, ma­niodepresivní psychózu a psychogenní poruchy. Od počátku mé psychiatrické kariéry mně bohaté podněty poskytovaly Breuerovy a Freudovy studie vedle prací Pierra Janeta. Freudovské náběhy k metodě analýzy snů a výkladu snů mně byly především nápo­mocny k pochopení forem schizofrenních projevů. Již v roce 1900 jsem četl Freudův Výklad snů. ...

Ve svém nekrologu k Freudovu úmrtí (Basler Nachrichten, 1. října 1939, GW XV, 1971) označil Jung tuto práci jako „práci tvořící epochu" a „patrně vůbec nejodvážnější ze všech dosavadních pokusů ovládnout na zdánlivě pevné půdě empirie záhadu nevědomé psyche... Pro nás - tehdy mladé psychiatry - to bylo zdrojem osvícení, zatímco pro naše starší kolegy to bylo předmětem posměchu."

... Knihu jsem opět odložil, neboť jsem ji ještě nechápal. V pětadvaceti letech mně chyběly zkuše­nosti, abych Freudovy teorie přezkoušel. To přišlo teprve později. Roku 1903 jsem se do Výkladu snů pustil znovu a odhalil souvis­lost se svými vlastními myšlenkami. Především mě na tomto díle zaujalo, že na oblast snu používá pojmu „mechanismus potlačení", pocházejícího z psychologie neuróz. Bylo to pro mě důležité, neboť mně potlačení často překážela při experimentech se slovními aso­ciacemi: na určitá podnětová slova pacienti bud asociativní odpo­věď neznali, nebo ji dávali v reakčním čase výrazně prodlouženém. Jak se dodatečně ukázalo, nastoupila taková porucha pokaždé, když se podnětové slovo dotklo nějaké duševní bolesti nebo kon­fliktu. Toho si však mí pacienti nebyli většinou vědomi a na mé dotazy po příčinách poruchy často odpovídali pozoruhodně vyuměl­kovaným, strojeným způsobem. Četba Freudova Výkladu snů mně ukázala, že zde působil mechanismus potlačení a že fakta, která jsem pozoroval, se shodují s jeho teorií. Mohl jsem jen potvrdit jeho vývody.

Jinak tomu bylo, pokud jde o obsah potlačení. V tom jsem Freudovi za pravdu dát nemohl. Za příčinu potlačení považoval sexu­ální trauma, a to mě neuspokojovalo. Ze své praxe jsem znal četné případy neuróz, u nichž sexualita hrála roli jen podřadnou a v po­předí byly jiné faktory, například problém sociálního přizpůsobení, problém útisku tragickými životními okolnostmi, problém prestiž­ních nároků atd. Později jsem Freudovi takové případy předložil, avšak Freud jako příčinu neuznával jiné faktory než sexualitu. To bylo pro mě velmi neuspokojivé.

Zpočátku pro mě nebylo snadné najít pro Freuda ve svém životě správné místo nebo zaujmout k Freudovi správný postoj. Když jsem se seznámil s jeho dílem, byla přede mnou akademická dráha a dokončoval jsem práci, která měla přispět k mému univerzitní­mu postupu. Freud však byl v akademickém světě té doby vyslo­veně persona non grata, a vztah vůči němu byl proto na škodu každé vědecké pověsti. „Významní lidé" se o něm zmiňovali na­nejvýš tajně a na kongresech se o něm diskutovalo jen v kuloá­rech, nikdy v plénu. Tak mi nebylo nikterak příjemné, že jsem musel konstatovat, že se mé asociační pokusy shodují s teoriemi Freudovými.

Jednou jsem se v laboratoři zabýval těmito otázkami, když mně ďábel našeptal, že jsem přece oprávněn publikovat výsledky svých experimentů a své závěry, aniž se o Freudovi zmíním. Vždyť jsem přece své pokusy rozpracoval dávno předtím, než jsem o něm něco věděl. Avšak tu jsem uslyšel hlas své druhé osobnosti: „Uděláš-li něco takového, jako bys Freuda neznal, je to podvod. Člověk ne­může založit svůj život na lži." - Tím byl případ vyřízen. Od té doby jsem byl otevřeně na straně Freudově a bojoval za něj.

Poprvé jsem za něj lámal kopí, když na jednom kongresu v Mnichově referoval o nutkavých neurózách, jeho jméno však bylo úmyslně zamlčeno. V souvislosti s tím jsem v r. 1906 na­psal pro Munchner Medizinische Wochenschrift článek o Freu­dově učení o neurózách, které přineslo tolik významného k po­chopení nutkavých neuróz. ...

Die Hysterielehre Freuds, eine Erwiderung auf die Aschaffenburgsche Kritik, GW IV, 1969.

... Po tomto článku mně dva němečtí profesoři napsali varovné dopisy: jestli zůstanu na Freudově stra­ně a budu pokračovat v jeho obhajobě, je prý má akademická budoucnost ohrožena. Odpověděl jsem: „Je-li pravda to, co Freud říká, pak jsem při něm. Kašlu na kariéru, jestli předpokládá, že člověk oklešťuje bádání a zamlčuje pravdu." A zastával jsem se Freuda a jeho myšlenek nadále. Jen jsem na základě vlastních zkušeností nebyl stále ještě s to připustit, že by všechny neurózy způsobilo sexuální potlačení nebo sexuální traumata. U někte­rých případů to odpovídalo skutečnosti, u jiných však ne. Bud' jak buď, rozpracoval Freud novou cestu bádání a tehdejší nevole vůči němu se mi zdála absurdní.

Poté, co Jung (1906) poslal Freudovi svou práci o Diagnostických asociačních studiích, započala mezi oběma badateli korespondence. Dopisování trvalo pak do roku 1913. V roce 1907 poslal Jung Freudovi též svůj spis Die Psychologie der Dementia praecox. A. Jafféová.

Pro myšlenky vyjádřené v práci Die Psychologie der Dementia praecox jsem nenašel příliš porozumění a kolegové se mi vysmáli. Touto prací jsem se však dostal k Freudovi. Pozval mě k sobě a v únoru 1907 se ve Vídni konalo naše první setkání. Sešli jsme se v jednu hodinu po poledni a hovořili takřka bez přestávky tři­náct hodin. Freud byl první skutečně významný muž, s nímž jsem se setkal. Neměl jsem tehdy zkušenost s nikým, kdo by se s ním mohl měřit. V jeho postoji nebylo nic triviálního. Zjistil jsem, že je mimořádně inteligentní, důvtipný a v každém ohledu pozoru­hodný. A přece zůstávaly mé první dojmy z něho nejasné, zčásti i nepochopené.

To, co mi říkal o své sexuální teorii, na mě zapůsobilo. Přesto nebyla jeho slova s to odstranit mé výhrady a pochybnosti. Před­nesl jsem je nejednou, avšak pokaždé namítl, že nemám zkuše­nosti. Freud měl pravdu: tehdy jsem dostatek zkušeností ještě neměl, abych odůvodnil své námitky. Viděl jsem, že jeho sexuální teorie byla pro něj nesmírně významná ve smyslu osobním i fi­lozofickém. To ve mně vyvolalo příznivý dojem, avšak nebyl jsem s to si ujasnit, nakolik toto pozitivní hodnocení u něho souvise­lo se subjektivními předpoklady a nakolik s průkaznými zkuše­nostmi.

Značně problematický se mi zdál především Freudův postoj k duchu. Kdekoliv se u nějakého člověka nebo uměleckého díla projevil výraz duchovnosti, podezříval ji a naznačoval, že jde o „po­tlačenou sexualitu". Co se nedalo interpretovat bezprostředně jako sexualita, označil jako „psychosexualitu". Namítal jsem, že dovést jeho hypotézu logicky do konce by znamenalo dospět ke zničujícímu soudu o kultuře. Kultura by se jevila jako pouhá fraška, jako morbidní výsledek potlačené sexuality. „Ano," potvrdil, „tak to je. Je to osudová kletba, vůči níž jsme bezmocní." Nebyl jsem nikterak ochoten dát mu za pravdu nebo se s tím spokojit. Avšak cítil jsem, že jsem diskusi ještě nedorostl.

Při našem prvním setkání pro mě nabylo významu ještě něco jiného. Týká se to věcí, které jsem ovšem byl schopen promyslet a pochopit, teprve až naše přátelství skončilo. Bylo zjevné, že sexuální teorie leží Freudovi na srdci neobvykle vážně. Když o tom mluvil, zněl jeho tón naléhavě, téměř tísnivě a jeho kritic­ký a skeptický způsob nebyl už vůbec postřehnutelný. Jeho obli­čej přitom oživil jakýsi zvláštní pohnutý výraz, jehož příčinu jsem nebyl s to poznat. To na mě zapůsobilo silným dojmem: sexualita pro něj znamenala numinosum. Můj dojem byl potvrzen rozhovorem, který se konal asi o tři roky později (1910) opět ve Vídni.

Vzpomínám si ještě živě, jak mi Freud říkal: „Můj milý Jungu, slibte mi, že se nikdy nezřeknete sexuální teorie. To je ze všeho nejdůležitější. Podívejte se, musíme z toho udělat dogma, neotře­sitelnou baštu." To mně říkal pln vášně a tónem, jako když otec říká: „A slib mi jen, můj milý synu: chod každou neděli do kostela!" Poněkud udiven jsem se ho zeptal: „Baštu - a proti čemu?" Na­čež odpověděl: „Proti přívalu černého bahna -" zde na okamžik zaváhal a dodal: „- okultismu." Především mě vyděsila „bašta" a „dogma". Neboť dogma, tj. vyznání, o němž nelze diskutovat, vyslovuje přece člověk jen tehdy, chce-li jednou provždy potlačit pochybnost. To však nemá už nic společného s vědeckým úsudkem, nýbrž jenom s osobním mocenským pudem.

Byl to náraz, který zasáhl životní jádro našeho přátelství. Věděl jsem, že bych se s tím nikdy nemohl smířit. Zdálo se, že Freud pod „okultismem" rozumí skoro všechno, co dovedly o duši vypovídat filozofie a náboženství včetně parapsychologie, která v oněch dnech vznikala. Pro mě byla sexuální teorie právě tak „okultní", tj. nedokázanou, pouze možnou hypotézou jako mnohá jiná spekulativní pojetí. Vědecká pravda byla pro mě hypotézou, která uspokojuje v tu chvíli, avšak nikoli článkem víry pro všech­ny časy.

Aniž jsem to tehdy správně chápal, pozoroval jsem u Freuda invazi nevědomých náboženských faktorů. Zřejmě mě chtěl získat ke společné obraně proti hrozícím nevědomým obsahům.

Dojem z tohoto rozhovoru přispěl k mému zmatku; neboť jsem až do té doby nepřikládal sexualitě význam nestálé záležitosti, které člověk musí zachovávat věrnost, poněvadž by se mohla ztra­tit. Jak se zdá, znamenala sexualita pro Freuda víc než pro ji­né lidi. Byla pro něj „res religiose observanda" („věcí, která má být zbožně uctívána", pozn. překl.). Pod dojmem takových otázek a myšlenek se zpravidla chováme plaše a zdrženlivě. Takže roz­hovor po několika mých koktavých pokusech brzy skončil.

Byl jsem hluboce dojat, zaražen a zmaten. Měl jsem pocit, že jsem zachytil pohled do nové, neznámé země, z níž ke mně přile­těla hejna nových myšlenek. Jedno mně však bylo jasné: Freud, který vždy s důrazem poukazoval na svou nenáboženskost, při­chystal dogma, nebo si spíše místo žárlivého boha, který se mu ztratil, podsunul jiný naléhavý obraz, totiž obraz sexuality; obraz, který byl neméně vtíravý, náročný, pánovitý, hrozivý a morálně ambivalentní. Tak jako tomu, co je psychicky silnější, a proto obá­vané, připadají atributy „božský" nebo „démonický", tak u Freu­da získalo „sexuální libido" roli skrytého boha (deus abscondi­tus). Přednost této proměny spočívala pro Freuda - jak se zdá - v tom, že se mu nový numinózní princip jevil vědecky bez námitek a oproštěn od veškerého náboženského zatížení. V podstatě vzato zůstala však numinóznost jako psychologická vlastnost racionálně nesrovnatelných protikladů - Jahveho i sexuality - táž. Změni­lo se pouze pojmenování, a tím ovšem i hledisko: to, co se ztratilo, bylo nutno hledat nikoli nahoře, nýbrž dole. Avšak co na tom na­konec sejde silnějšímu, označíme-li jej tak nebo onak? Kdyby ne­existovala psychologie, nýbrž jen konkrétní předměty, pak bychom skutečně jeden zničili a druhý postavili na jeho místo. Ve skuteč­nosti, tj. v oblasti psychologické zkušenosti však z naléhavosti, úzkostnosti, nutkavosti atd. vůbec nic nezmizelo. Tak jako předtím zůstává problém, jak můžeme úzkost, špatné svědomí, vinu, nátlak, neuvědomění a pudovost zvládnout nebo jim uniknout. Ne­jde-li to ze světlé, idealistické stránky, pak snad z temné, biolo­gické.

Tyto myšlenky mně letěly hlavou jako okamžitě vyšlehnuvší plameny. Mnohem později, když jsem přemýšlel o Freudově cha­rakteru, nabyly pro mě důležitosti a odhalily svůj význam. Pře­devším jsem se zabýval Freudovým charakterovým rysem - za­hořklostí. Byla mně nápadná již při našem prvním setkání. Dlouho mně zůstávala nepochopitelná, dokud jsem ji nebyl s to vidět v souvislosti s jeho postojem k sexualitě. Pro Freuda sice sexua­lita znamenala numinosum, avšak v jeho terminologii a teorii se projevuje výlučně jako biologická funkce. Jen pohnutí, s jakým o ní hovořil, umožňovalo usuzovat na to, že v něm zaznívá ještě něco hlubšího. Koneckonců chtěl učit - tak se mi to alespoň zdálo - že pozorována zevnitř, zahrnuje sexualita i duchovnost nebo ob­sahuje smysl. Jeho konkretistická terminologie však byla příliš těsná, aby tuto myšlenku vyjádřila. Tak jsem z něho měl dojem, že v podstatě vzato pracuje proti svému vlastnímu cíli a proti sobě samému. A neexistuje žádná horší zahořklost než zahořklost člo­věka, který je svým vlastním nejhorším nepřítelem. Podle své­ho vlastního výroku se cítil ohrožen „přívalem černého bahna", on, který se pokoušel přede všemi hlubinami proniknout hlubiny černé.

Freud se sám sebe nikdy neptal, proč musel stále hovořit o sexu, proč ho tato myšlenka tak zaujala. Nikdy si neuvědomil to, že se v „monotonii výkladu" projevoval únik před sebou samým nebo před onou druhou stránkou v sobě, která by se snad dala označit jako „mystická". Bez uznání této stránky nemohl ovšem dosáhnout shody se sebou samým. Byl slepý vůči paradoxii a dvojznačnos­ti obsahů nevědomí a nevěděl, že vše, co se z nevědomí vynoří, má nějaké nahoře a dole, nějaké uvnitř a vně. Hovoří-li člověk o vnějšku - a to Freud dělal - pak bere v úvahu jen jednu po­lovinu a z nevědomí se logicky rodí opačný účinek.

Proti této Freudově jednostrannosti se nedalo nic dělat. Snad by mu byla mohla otevřít oči vlastní vnitřní zkušenost; avšak jeho intelekt by i ji možná zredukoval na „pouhou sexualitu" nebo „psy­chosexualitu". Propadl navždy jednomu aspektu, a právě proto v něm vidím tragickou postavu; neboď to byl velký muž, a co ještě víc - člověk něčím uchvácený.

Po onom druhém rozhovoru ve Vídni jsem pochopil též mocenskou hypotézu Alfreda Adlera, které jsem až do té doby nevěnoval do­statečnou pozornost: Adler - jako mnoho synů - se od „otce" ne­naučil to, co otec říkal, nýbrž to, co dělal. Problém lásky nebo erótu a moci pak zatížil mou mysl jako nesmírně těžký kámen. Jak mně sám Freud řekl, nikdy nečetl Nietzscheho. Nyní jsem viděl jeho psychologii jako šachový tah dějin ducha, který kom­penzoval Nietzscheho zbožštění principu moci. Problém zřejmě nezněl „Freud versus Adler", nýbrž „Freud versus Nietzsche". Zdá­lo se mi, že znamená mnohem víc než vnitřní spor v psychopato­logii. Svitla mi myšlenka, že erós a mocenský pud jsou jako roz­dvojení bratři a synové jednoho otce, jedné motivující duševní síly, kteří se - jako pozitivní a negativní elektrický náboj - projevují ve zkušenosti v protikladné formě: jeden jako patiens - trpící, erós, druhý jako agens - činný, mocenský pud a vice versa. Erós požaduje mocenský pud právě tak silně, jako mocenský pud poža­duje erós. Kde je jeden pud bez druhého? Člověk na jedné straně pudu podléhá, na straně druhé se ho pokouší přemoci. Freud uka­zuje, jak objekt pudu podléhá, a Adler zase, jak člověk pudu vy­užívá, aby objekt znásilnil. Nietzsche, který se vydal svému osudu a podlehl mu, si musel vytvořit „nadčlověka". Freud - tak jsem usuzoval - musí být pod tak silným dojmem moci erótu, že ho chce povznést jako náboženské numen dokonce na dogma - aere perennius. Není žádné tajemství, že Zarathuštra je zvěstovatelem jakéhosi evangelia a Freud ve svém záměru kanonizovat pouč­ky soutěží dokonce s církví. Nedělal to ovšem příliš hlasitě, zato mě však podezříval z úmyslu, že chci být považován za proroka. Vznáší tragický nárok, a zároveň ho stírá. Tak si člověk většinou počíná s numinozitami a je to správné, neboť v jednom ohledu jsou pravdivé, v druhém ohledu nepravdivé. Numinózní zážitek sou­časně povyšuje a ponižuje. Kdyby Freud vzal poněkud více v úva­hu psychologickou pravdu, že sexualita je numinózní - že je to bůh i ďábel, pak nezůstal vězet v úžině biologického pojmu. A Nietzsche by se svým přeháněním patrně nepřepadl přes okraj světa, kdyby se byl více držel základů lidské existence.

Kdekoli je duše prostřednictvím nějakého numinózního zážitku uvedena do silného rozkmitu, vzniká nebezpečí, že se přetrhne nit, na které je člověk zavěšen. Tím člověk padá do absolutního „ano" a jiný do právě tak absolutního „ne". „Nirdvandva" (oproštěn od dvojice), říká Východ. To jsem si pamatoval. Duchovní kyvad­lo se pohybuje mezi smyslem a nesmyslem, a ne mezi správným a nesprávným. Nebezpečí numinózního spočívá v tom, že svádí k extrémům a že skromná pravda je pak považována za pravdu a malý omyl pokládán za fatální zbloudění. Tout passe - vše míjí, co bylo pravda včera, je dnes klam, a co bylo předevčírem pova­žováno za chybný závěr, může být zítra zjevením' - vůbec v psy­chologických věcech, o nichž přece ve skutečnosti víme dosud vel­mi málo. Zdaleka jsme si stále ještě neujasnili, co to znamená, že vůbec nic neexistuje, jestliže si toho malé - ó tak pomíjivé - vě­domí nepovšimlo!

Rozhovor s Freudem mně ukázal, že se obával, že by numinózní světlo jeho sexuálního poznání mohlo být uhašeno „přívalem čer­ného bahna". Tím vznikla mytologická situace: boj mezi světlem a temnotou. To osvětluje numinóznost této záležitosti a okamžité užití náboženského prostředku obrany - dogmatu. Ve své další knize, ...

Wandlungen und Symbole der Libido; 1912, nové vydání Symbole der Wandlung, 1952. GW V, 1973.

... která se zabývala psychologií boje hrdiny, jsem zachytil mytologické pozadí Freudovy podivné reakce.

Sexuální interpretace na jedné straně a mocenské záměry „dog­matu" na straně druhé mě v průběhu let přivedly k typologickému problému jakož i k polaritě a energetice duše. Poté následovalo několikaleté zkoumání „černého přívalu bahna okultismu"; snažil jsem se pochopit vědomé a nevědomé historické předpoklady naší současné psychologie.

Zajímalo mě vůbec slyšet Freudovy názory na předvídání a na parapsychologii. Když jsem ho navštívil v roce 1909 ve Vídni, ptal jsem se ho, jak o tom smýšlí. Vycházeje ze své materialistické zaujatosti odmítl celý tento komplex otázek jako nesmysl a dovo­lával se natolik povrchního pozitivismu, že jsem se musel sna­žit, abych mu příliš ostře neodporoval. Uběhlo ještě několik let, než Freud uznal opravdovost parapsychologie a skutečnost „okult­ních" fenoménů.

Zatímco Freud uváděl své argumenty, měl jsem zvláštní pocit. Zdálo se mi, jako by má bránice byla ze železa a rozžhavila se - bránice jako žhavá klenba. A v tom okamžiku ve skříni na knihy, která stála bezprostředně vedle nás, zazněla taková rána, že jsme se oba hrozně vyděsili. Mysleli jsme, že se na nás skříň zhroutila. Přesně tak to zaznělo. Řekl jsem Freudovi: „To je právě takzvaný katalytický fenomén exteriorizace."

„Ach," řekl, „to je přece učiněný nesmysl!"

„Ale ne," opáčil jsem, „mýlíte se, pane profesore. A na důkaz, že mám pravdu, nyní předpovídám, že se hned ozve ještě jedna taková rána!" - A skutečně: sotva jsem ta slova vyslovil, spustila ve skříni stejná rána!

Dodnes nevím, kde jsem vzal tu jistotu. Ale věděl jsem s urči­tostí, že se to rachocení bude opakovat. Freud se na mě jen zděšen podíval. Nevím, co si myslel nebo co viděl. V každém případě v něm tento zážitek probudil nedůvěru vůči mně a měl jsem pocit, že jsem mu něco provedl. Už nikdy jsem s ním o tom nemluvil.

Rok 1909 přinesl rozhodnutí o našem vztahu. Byl jsem pozván, abych přednášel o asociačním experimentu na Clarkově univerzitě (Worcester, Mass.). Nezávisle na mně dostal pozvání i Freud a roz­hodli jsme se, že pocestujeme společně. Setkali jsme se v Bré­mách, doprovázel nás Ferenczi. V Brémách došlo k rušivé přího­dě, o které se hodně diskutovalo, totiž že Freud omdlel. Mdlobu nepřímo vyprovokoval můj zájem o „mrtvoly z rašeliništ". Věděl jsem, že v určitých oblastech severního Německa se nalézají tak­zvané slatinné mrtvoly. Jsou to mrtvoly lidí pocházející částečně z prehistorie, mrtvoly lidí, kteří v bažinách utonuli nebo tam byli pohřbeni. Voda rašelinišť obsahuje humózní kyseliny, které zničí kosti a současně vyčiní kůži, takže zůstává - stejně jako vlasy - naprosto zachovalá. Probíhá zde tedy jakýsi přírodní mumifikační proces, při němž jsou však mrtvoly dokonale plošně stlačeny vahou slatiny. Nalézají se příležitostně při dobývání rašeliny v Holštýn­sku, Dánsku a Švédsku.

Tyto rašeliništní mrtvoly, o nichž jsem četl, jsem si vybavil, když jsme byli v Brémách, avšak popletl jsem to trochu a zaměnil jsem je s mumiemi v brémských olovnatých sklepích. Můj zájem šel Freudovi na nervy. „Co máte s těmi mrtvolami?" ptal se mě něko­likrát. Nápadně se zlobil a při jednom rozhovoru o tom omdlel. Poté mi řekl, že prý je přesvědčen, že tohle žvanění o mrtvolách prý znamená, že mu přeji smrt. Tento názor mě více než překvapil. Zděsil jsem se, a to intenzity jeho fantazií, které mu zřejmě mohly způsobit mdlobu.

V podobné souvislosti omdlel Freud v mé přítomnosti ještě jed­nou. Bylo to během Psychoanalytického kongresu v Mnichově v ro­ce 1912. Někdo zavedl řeč na Amenofise IV Zdůrazňovalo se, že pro svůj negativní postoj k otci zničil jeho vyobrazené symboly na stélách a že za Amenofisovým velkým výtvorem monoteistického náboženství tkvěl otcovský komplex. To mě podráždilo a pokoušel jsem se vysvětlit, že Amenofis byl tvůrčí a hluboce náboženský člověk, jehož činy nemohou být vysvětlovány z osobního odporu vůči otci. Otcovu památku udržoval naopak v úctě a svou ničitel­skou horlivost zaměřoval jen proti jménu boha Amona, které dal vyhladit všude, a tudíž asi i na vyobrazených symbolech svého otce Amenhotepa (Amon-hotep). Mimo to i jiní faraónové nahra­zovali na památnících a sochách jména svých skutečných nebo božských předků svými vlastními jmény, k čemuž se jako inkar­nace stejného boha cítili oprávněni. Avšak nezaváděli ani nový styl ani nové náboženství.

V tomto okamžiku Freud ve mdlobách spadl ze židle. Všichni stáli bezmocně kolem něj. Tu jsem ho vzal do náruče, zanesl do vedlejší místnosti a položil ho na pohovku. Už když jsem ho nesl, přišel napolo k sobě a pohled, který na mě vrhl, nikdy nezapome­nu. Ze své bezmoci se na mě podíval tak, jako kdybych byl jeho otcem. Ať už přispělo k té mdlobě cokoli - atmosféra byla velmi napjatá - oba případy mají společnou fantazii o otcovraždě.

Dříve Freud vůči mně opakoval narážky, že mě považuje za svého nástupce. Tyto náznaky mně byly trapné, neboť jsem věděl, že bych nikdy nebyl s to zastávat jeho názory takříkajíc korektně, tj. v jeho smyslu. Ještě se mi však nepodařilo rozpracovat své námitky tak, aby je mohl zhodnotit, a měl jsem před ním příliš velký respekt, než abych ho chtěl vyzvat k rozhodujícímu střet­nutí. Myšlenka, že bych měl být až nad hlavu zatížen nějakým stranickým vedením, mně byla z mnoha důvodů nepříjemná. Něco takového mi nesedělo. Nemohl jsem obětovat svou duchovní ne­závislost a tento vzrůst prestiže mně byl nepříjemný, poněvadž pro mě znamenal jen odvrat od skutečných cílů. Šlo mi o zkoumání pravdy, a ne o osobní prestižní otázky.

Cesta do USA, kterou jsme nastoupili v roce 1909 z Brém, trvala sedm týdnů. Byli jsme spolu denně a analyzovali své sny. Měl jsem tehdy několik významných snů, s nimiž si však Freud nebyl s to nic počít. Nevyčítal jsem mu to, neboť nejlepšímu analytikovi se může stát, že záhadu snu není schopen rozluštit. Bylo to lidské selhání a nebylo by mě přimělo k tomu, abych naši analýzu snů přerušil. Naopak, velmi mnoho mi na ní záleželo a náš vztah byl pro mě nadmíru cenný. Prožíval jsem Freuda jako starší, zralejší a zkušenější osobnost a sebe jako syna. Avšak tehdy se stalo něco, co tomu vztahu zasadilo těžkou ránu.

Freud měl sen, o jehož problému nejsem oprávněn vyprávět. Interpretoval jsem jej, jak jsem jen uměl, avšak dodal jsem, že by se dalo říci mnohem více, kdyby mi chtěl sdělit ještě nějaké detaily ze svého soukromého života. Po těchto slovech se na mě Freud zvláštním způsobem podíval - jeho pohled byl pln nedůvěry - a řekl: „Nemohu přece riskovat svou autoritu!" V tom okamžiku ji ztratil. Tato věta se mně hluboce vryla do paměti. V ní už pro mě spočívalo rozhodnutí o konci našeho vztahu. Freud stavěl osob­ní autoritu nad pravdu.

Jak jsem již řekl, byl Freud schopen mé tehdejší sny interpre­tovat jen neúplně nebo je nebyl s to interpretovat vůbec. Šlo o sny kolektivního obsahu se spoustou symbolického materiálu. Zvláště jeden z nich byl pro mě významný, neboť mě poprvé přivedl k po­jmu „kolektivního nevědomí", a tvořil tedy jakýsi druh předehry k mé knize Wandlungen und Symbole der Libido (Proměny a sym­boly libida).

Byl to tento sen: Byl jsem v neznámém domě, který měl dvě poschodí. Byl to „můj dům". Byl jsem v horním patře. Byl tam jakýsi obývací pokoj, ve kterém stál krásný starý nábytek v roko­kovém stylu. Na zdech visely vzácné staré obrazy. Podivoval jsem se, že by to měl být můj vlastní dům, a pomyslel jsem si: to není špatné! Avšak tu mě napadlo, že ještě vůbec nevím, jak to vypadá v dolním poschodí. Sestoupil jsem po schodišti a dostal se do pří­zemí. Všechno tam bylo mnohem starší a viděl jsem, že tato část domu pocházela asi z 15. nebo 16. století. Zařízení bylo středověké a podlaha byla z červených pálených cihel. Vše bylo poněkud tem­né. Šel jsem z jedné místnosti do druhé a pomyslel jsem si: Teď musím dům prozkoumat celý! Přišel jsem k těžkým dveřím a ote­vřel je. Za nimi jsem objevil kamenné schodiště, které vedlo do sklepa. Sestoupil jsem po něm a ocitl se v krásně klenuté, velmi starobylé místnosti. Zkoumal jsem stěny a objevil, že mezi obyčej­nými stavebními kameny jsou vrstvy pálených cihel; malta obsa­hovala cihlové úlomky. Podle toho jsem poznal, že zdi pocházely z římských dob. Můj zájem se nyní svrchovaně zvýšil. Zkoumal jsem i podlahu, která byla z kamenných ploten. V jedné z nich jsem objevil jakýsi kruh. Když jsem za něj zatáhl, kamenná deska se zvedla a opět tam bylo jakési schodiště. Byly to úzké kamen­né schody, které vedly do hlubiny. Sestoupil jsem dolů a přišel do nízké skalní jeskyně. Na podlaze ležela silná vrstva prachu a v něm ležely kosti a rozbité nádoby jako pozůstatky primitivní kultury. Objevil jsem dvě zřejmě velmi staré a zpola rozpadlé lid­ské lebky. - Poté jsem se probudil.

Freuda na tomto snu zajímaly především ty dvě lebky. Ustavič­ně na ně zaváděl hovor a dával mi na srozuměnou, abych v sou­vislosti s nimi projevil nějaké přání. Copak si o těch lebkách asi myslím? A od koho pocházejí? Věděl jsem ovšem přesně, k čemu tím směřuje; že by v tom měla být skryta tajná přání smrti. - Nuže, co tedy vlastně chce? pomyslel jsem si. Komu mám přát smrt? - Cítil jsem silný odpor vůči takové interpretaci a měl jsem též tušení, co by sen skutečně mohl znamenat. Avšak tehdy jsem ještě nedůvěřoval svému úsudku a chtěl jsem slyšet jeho mínění. Chtěl jsem se od něj učit. Sledoval jsem tedy jeho úmysl a řekl: „Má žena a má švagrová" - neboť jsem přece musel jmenovat někoho, komu přát smrt by se vyplatilo.

Byl jsem tehdy ještě krátce ženat a věděl jsem přesně, že ve mně nebyl ani náznak takového přání. Ale nedokázal bych před­ložit Freudovi k interpretaci snu své vlastní nápady, a narazit na nepochopení a silný odpor. Cítil jsem, že jsem k tomu ještě nedo­rostl, a také jsem se obával, že setrvám-li na svém stanovisku, ztratím jeho přátelství. Na druhé straně jsem chtěl vědět, co z mé odpovědi vyplyne a jak by reagoval, kdybych ho ve smyslu jeho doktríny klamal. Tak jsem mu vyprávěl lež.

Byl jsem si naprosto vědom toho, že mé chování není morálně bezvadné. Nebyl bych mu však mohl poskytnout pohled do svého myšlenkového světa. Propast mezi mým světem a jeho byla příliš velká. Freud byl mou odpovědí vskutku jako osvobozený. Poznal jsem podle toho, že byl vůči takovým snům bezmocný a uchyloval se ke své doktríně. Mně však záleželo na tom, abych nalezl sku­tečný smysl snu.

Bylo mi zřejmé, že dům představuje jakýsi obraz psyche, tj. mého tehdejšího stavu vědomí s jeho doplněními, do té doby ne­vědomými. Vědomí bylo charakterizováno obývací místností. Na­vzdory starobylému stylu měla atmosféru obývaného prostoru.

V přízemí už začínalo nevědomí. Čím hlouběji jsem šel, tím víc se vše odcizovalo a temnělo. V jeskyni jsem objevil pozůstatky primitivní kultury, tj. svět primitivního člověka ve mně, svět, jejž může vědomí už stěží dosáhnout nebo osvětlit. Primitivní duše člověka hraničí se životem živočišné duše, jako i jeskyně pravěku většinou obývala zvířata, než je zabrali lidé.

Tehdy jsem si zvlášť intenzivně uvědomil, jak silně pociťuji rozdíl mezi Freudovým duchovním postojem a postojem svým. Vyrůs­tal jsem koncem minulého století v intenzivně historické atmosfé­ře Basileje a díky četbě starých filozofů získal určitou znalost dějin psychologie. Když jsem přemýšlel o snech a obsazích nevědomí, nedělo se to nikdy bez historického srovnávání; v době svých studií jsem k tomu pokaždé používal starého Krugova Lexikonu filozofie. ...

Pozn. překl.: Krug Wilhelm Traugott (1770-1542), německý filozof, stoupenec Kantovy filozofie. Napsal svého času čtený Handwbrterbuch der philosopischen Wissenschaften.

... Znal jsem především autory 18. století, jakož i autory nastá­vajícího 19. století. Tento svět tvořil atmosféru mého obývacího pokoje v prvním poschodí. Naproti tomu u Freuda jsem měl dojem, jako by jeho „duchovní historie" začínala u Buchnera, Moleschot­ta, Dubois-Reymonda a Darwina.

K vylíčenému stavu mého vědomí dodával nyní sen další vrstvy vědomí: přízemí ve středověkém stylu už dlouho neobývané, pak římský sklep a nakonec prehistorickou jeskyni. Představují uply­nulé doby a přežité stupně vědomí.

Ve dnech, které sen předcházely, jsem se palčivě zabýval mnoha otázkami: Na jakých předpokladech spočívá Freudova psycholo­gie? Ke které kategorii lidského myšlení tato psychologie patří? V jakém poměru k obecným historickým předpokladům je její té­měř výlučný personalismus? Můj sen mi dal odpověď. Vracel se zřejmě zpět až k základům dějin kultury, dějin po sobě následu­jících stavů vědomí. Představoval něco jako diagram struktury lidské duše, předpoklad veskrze neosobní povahy. Tato myšlenka zapadla na správné místo, „klaplo to", jak říkají Angličané; a sen se mi stal vůdčím obrazem, který se v příštím období potvrdil v míře mně doposud neznámé. Poskytl mně první tušení kolektiv­ního a priori osobní psyche, které jsem zprvu pojímal jako stopy dřívějších funkčních způsobů. Teprve později, až jsem měl větší zkušenosti a spolehlivější vědomosti, jsem tyto funkční způsoby uznal za formy instinktu, za archetypy.

Nikdy jsem nemohl dát Freudovi za pravdu, že by sen byl „fa­sádou", za kterou se skrývá jeho smysl; smysl, který je již znám, avšak našemu vědomí je takříkajíc zlomyslně odpírán. Pro mě jsou sny příroda, v níž netkví klamavý záměr, nýbrž která něco vypo­vídá, tak dobře, jak to právě umí - jako rostlina, která roste, nebo zvíře, které hledá potravu, tak dobře, jak to právě dovedou. Tak ani oči nechtějí klamat, ale možná klameme sami sebe, po­něvadž naše oči jsou krátkozraké. Nebo špatně slyšíme, proto­že naše uši jsou nahluchlé, ale uši nás klamat nechtějí. Dávno předtím, než jsem poznal Freuda, považoval jsem nevědomí, jakož i sny, jeho bezprostřední projev, za přírodní proces, jemuž není vlastní žádná libovůle a především žádný kejklířský záměr. Ne­znal jsem důvody pro domněnku, že by se úskoky vědomí vztaho­valy též na přírodní procesy nevědomí. Denní zkušenosti mě na­opak poučily, jak nevědomí klade tendencím vědomí tvrdošíjný odpor.

Sen o domě na mě zapůsobil zvláštně: obnovil mé staré archeo­logické zájmy. Po návratu do Curychu jsem si vzal knihu o baby­lónských vykopávkách a četl různé práce o mýtech. Přitom mně padla do rukou Symbolika a mytologie starých národů Friedricha Creuzera, a uchvátila mě! Četl jsem jako posedlý a s planoucím zájmem se propracovával horou mytologického a nakonec i gnos­tického materiálu a skončil jsem v totálním chaosu. Byl jsem po­dobně bezradný jako svého času na klinice, když jsem se snažil pochopit smysl psychotických duševních stavů. Připadal jsem si jako v imaginárním blázinci a začal všechny ty kentaury, nymfy, bohy a bohyně v Creuzerově knize „ošetřovat" a analyzovat, jako by to byli mí pacienti. Při této práci jsem nemohl neobjevit blízký vztah antické mytologie k psychologii primitivů, což mě podnítilo k intenzivnímu studiu této psychologie. Freudovy současné zájmy v tomto ohledu ve mně vyvolaly určitou stísněnost, poněvadž jsem tušil, že v tom poznávám nadvládu jeho teorie nad fakty.

Uprostřed tohoto studia jsem narazil na fantazijní materiál mladé Američanky, slečny Millerové, kterou jsem neznal. Tento materiál publikoval můj ctěný otcovský přítel Théodor Flournouy v Archi­ves de Psychologie (Ženeva). Mytologický charakter fantazií na mě ihned zapůsobil. Projevily se jako katalyzátor myšlenek, které se ve mně nashromáždily a nebyly ještě uspořádány. Pozvolna se z nich a ze znalosti mýtů, kterou jsem získal, utvářela kniha Pro­měny a symboly libida. Během práce na ní jsem měl významné sny, které už naznačovaly roztržku s Freudem. Jeden z nejpůso­bivějších se odehrával v hornatém prostředí v blízkosti švýcarsko­-rakouských hranic. Bylo to k večeru a viděl jsem jakéhosi starého muže v uniformě c. a k. celního úředníka. Šel kolem mě poněkud shrben a minul mě, aniž si mě povšiml. Výraz jeho obličeje byl mrzutý, poněkud melancholický a rozhněvaný. Byli tu ještě jiní lidé a někdo mě poučoval, že ten starý muž prý vůbec není sku­tečný, nýbrž že je to duch celního úředníka, který zemřel před lety. „To je jeden z těch, kdo nemohou zemřít," znamenalo to.

To je první část snu.

Když jsem se pustil do jeho analýzy, vybavila se mi ke clu hned „cenzura`; k hranici mě napadla na jedné straně hranice mezi vě­domím a nevědomím, na druhé straně hranice mezi názory Freu­dovými a mými. Vyšetřování - velmi přísné - na hranicích mi připadalo jako narážka na analýzu. Na hranici otevírají kufry a zkoumají podloudnické zboží. Přitom se odhalují nevědomé před­poklady. Činnost starého celního úředníka obsahovala zřejmě tak málo potěšitelného a uspokojujícího, že mu jeho světový názor vy­tvořil odpovídající kyselý obličej. Nemohl jsem v tom odmítnout analogii s Freudem.

Freud pro mě sice už tehdy (1911) v určitém smyslu ztratil autoritu. Avšak znamenal pro mě i nadále silnější osobnost, do které jsem promítal otce, a tato projekce v době snu ještě zdaleka nezmizela. Kde taková projekce existuje, není člověk objektivní, nýbrž jeho úsudek je rozpolcen. Na jedné straně člověk závisí, a na straně druhé cítí odpor. V době, kdy se sen objevil, jsem Freuda hodnotil ještě vysoko, na druhé straně jsem byl kritický. Tento rozštěpený postoj je příznakem toho, že jsem byl v této situaci ještě nevědomý a že jsem ji nereflektoval. Je to charakteristické pro všechny projekce. Sen mi dal na srozuměnou, abych o tom získal jasno.

Pod dojmem Freudovy osobnosti jsem - pokud možno - rezig­noval na vlastní úsudek a potlačil svou kritiku. To byl předpoklad, za něhož jsem byl s to spolupracovat. Říkal jsem si: „Freud je mnohem moudřejší a zkušenější než ty. Teď prostě nasloucháš to­mu, co říká, a učíš se od něj." A pak se mi o něm k mému údivu zdálo jako o mrzutém úředníkovi rakouské c. a k. monarchie, jako o zemřelém a ještě „strašícím" celním inspektorovi. Mělo to být to přání smrti, které Freud naznačoval? Nemohl jsem v sobě dokázat nikoho, kdo by mohl normálně chovat takové přání, neboť jsem chtěl takříkajíc á tout prix - za každou cenu - spolupracovat a bezostyšně egoistickým způsobem se podílet na bohatství jeho zkušenosti a velmi mně záleželo na našem přátelství. Neměl jsem vůbec pohnutku přát mu smrt. Sen však mohl dobře být korek­turou, kompenzací mého vědomého oceňování a obdivu, který - způsobem mně nemilým - zřejmě zašel příliš daleko. Sen dopo­ručoval poněkud kritičtější postoj. Byl jsem z toho velmi zděšen, ačkoli o závěrečné větě snu se mi zdálo, že obsahuje náznak ne­smrtelnosti.

Epizoda s celním úředníkem ještě sen neukončila, nýbrž po pře­tržce přišla druhá, pozoruhodná část. Byl jsem v nějakém italském městě a bylo to v poledních hodinách mezi dvanáctou a jednou. V ulicích pálilo žhavé slunce. Město bylo postaveno na kopci a při­pomínalo mi jedno místo v Basileji, totiž Kohlenberg. Uličky, jež se odtud sbíhají dolů do Birsigtalu, který se táhne městem, jsou zčásti schodovité. Takové schodiště vedlo dolů k Bosáckému ná­městí. Byla to Basilej, a přece to bylo italské město, třeba jako Bergamo. Bylo léto, zářící slunce bylo v zenitu a všechno bylo vy­plněno intenzivním světlem. Potkávalo mě mnoho lidí a já jsem věděl, že teď zavřeli obchody a lidé spěchají domů k obědu. Upro­střed tohoto proudu lidí kráčel rytíř v plné zbroji. Vystupoval po schodišti nahoru mně vstříc. Nesl přilbu s očními průzory a krouž­kové brnění. Přes ně bílé svrchní roucho a na něm vpředu a na zádech byl vetkán velký červený kříž.

Můžete si pomyslet, jaký dojem na mě udělalo, když ke mně najednou v moderním městě v poledne, ve špičce pouličního ru­chu mířil křižák. Především mě napadlo, že - jak se zdá - jej z množství lidí, kteří byli na ulici, nikdo nevnímá. Nikdo se za ním neotočil ani se po něm neohlédl; připadalo mi, jako by byl pro ostatní úplně neviditelný. Tázal jsem se, co má tento zjev asi zna­menat, a tu se stalo, jako by mně někdo odpověděl - avšak nebyl tam nikdo, kdo by to říkal: „Ano, to je pravidelný zjev. Vždy mezi dvanáctou a jednou hodinou tudy tento rytíř prochází, a to po vel­mi dlouhý čas (já jsem měl dojem, že po staletí) a každý o tom ví."

Sen na mě hluboce zapůsobil, avšak tehdy jsem mu vůbec ne­rozuměl. Byl jsem stísněn a zděšen a nevěděl si rady.

Rytíř a celní úředník byly vzájemně protikladné postavy. Celní úředník byl stínový, jako někdo, kdo „ještě nemohl zemřít" - mi­zející zjev. Rytíř byl naproti tomu živoucí a naprosto skutečný. Druhá část snu byla ve značné míře numinózní, scéna na hranicích byla střízlivá a sama o sobě nepůsobivá, teprve úvahy nad ní se mě dotkly.

O záhadné postavě rytíře jsem v příštím období hodně přemýš­lel, aniž jsem byl ovšem schopen plně postihnout její význam. Teprve mnohem později, po delším čase meditací nad tím snem jsem byl schopen do jisté míry pochopit jeho smysl. Už ve snu jsem věděl, že rytíř patří do 12. století. To je období, kdy začínala alchymie a pátrání po svatém grálu. Příběhy o grálu byly pro mě od mládí velmi významné. Když mně bylo patnáct let, četl jsem je poprvé a byl to nesmazatelný zážitek, dojem, který mě už nikdy neopustil. Tušil jsem, že v něm je skryto ještě nějaké tajemství. Tak se mi zcela přirozeně zdálo, že sen znovu vyvolal svět rytířů grálu a jejich hledání, neboť to byl v nejvnitřnějším smyslu můj svět, který měl sotva co činit se světem Freudovým. Všechno ve mně hledalo něco ještě neznámého, co by mohlo propůjčit smysl banalitě života.

Cítil jsem hluboké zklamání, že nedokážeme při veškerém úsilí bádajícího rozumu objevit v hlubinách duše zdánlivě nic jiného než jen to příliš známé „všedně lidské". Vyrůstal jsem na venkově mezi rolníky, a co jsem se nemohl naučit ve stáji, to jsem se do­věděl prostřednictvím rabelaisovského vtipu a neostýchavé fanta­zie folkloru našich sedláků. Incest a perverzity nebyly pro mě žádné pozoruhodné novinky a nestály za žádné zvláštní vysvětlo­vání. Spolu s kriminalitou patřily k oné černé sedlině, která mi kazila chuť života, poněvadž mi jen příliš zřetelně přiváděla před oči ošklivost a nesmyslnost lidské existence. Bylo pro mě samo­zřejmostí, že kapusta vyrůstá na hnoji. Musel jsem doznat, že jsem v tom nebyl s to objevit žádný nápomocný vhled. Inu, jsou to všech­no městští lidé, kteří nevědí nic o přírodě a lidském chlévě, myslel jsem si, dávno omrzen těmito odpornostmi.

Lidé, kteří o přírodě nic nevědí, jsou ovšem neurotičtí, neboť se nepřizpůsobili skutečnostem. Jsou ještě příliš naivní jako děti a musejí být takříkajíc poučeni o tom, že jsou lidmi jako všich­ni ostatní. Tím se ovšem neurotici ještě neuzdraví a uzdravit se mohou jen tehdy, jestli se zase dostanou z každodenního bahna. Avšak zůstávají až příliš rádi vězet v tom, co bylo předtím potla­čeno, a jak by se také z toho měli dostat, když je analýza neuvě­domí o něčem jiném a lepším? Když je v tom vězní sama teorie a nechává jim jako možnost řešení otevřeno jen racionální nebo „rozumné" rozhodnutí, aby se konečně vzdali dětinství? Vždyť právě to zřejmě nemohou, a jak by to také měli dokázat, když neob­jevili nic, na čem mohou stát? Člověk se nemůže vzdát žádné formy života, aniž ji nevymění za nějakou jinou. Totálně rozumné vedení života je podle empirie zpravidla nemožné, obzvlášť ještě je-li člo­věk takříkajíc od začátku tak nerozumný jako neurotik.

Teď se mi objasnilo, proč jsem se s takovým zápalem zajímal o Freudovu osobní psychologii. Musel jsem za všech okolností vě­dět, jak to bylo s jeho „rozumným řešením". Byla to pro mě životní otázka, jejímuž zodpovězení jsem byl ochoten mnohé obětovat. Ny­ní jsem to měl jasně před očima. Freud sám měl neurózu, a to neurózu dobře diagnostikovatelnou a s velmi trýznivými sympto­my, jak jsem odhalil na naší americké cestě. Poučoval mě tenkrát, že celý svět prý je poněkud neurotický, a proto prý člověk musí projevovat toleranci. Já jsem se s tím však nehodlal spokojit, nýbrž jsem chtěl spíše vědět, jak by se člověk mohl neuróze vyhnout. Viděl jsem, že ani Freud ani jeho žáci nebyli schopni pochopit, co to pro teorii a praxi psychoanalýzy znamená, nevypořádá-li se ani mistr se svou vlastní neurózou. Když pak projevil záměr ztotož­ňovat teorii a metodu a dogmatizovat je, nemohl jsem s ním už spolupracovat a zbývalo mně, jen abych od spolupráce ustoupil.

Když jsem se při práci na Proměnách a symbolech libida dostal v závěru ke kapitole o Oběti, věděl jsem předem, že mě to bude stát přátelství s Freudem. Mělo se v ní hovořit o mém vlastním pojetí incestu, o rozhodující změně pojmu libida a ještě jiných myš­lenkách, v nichž jsem se odlišoval od Freuda. Incest pro mě zna­menal osobní komplikaci jen v nejvzácnějších případech. Většinou představuje vysoce náboženský obsah, proto také hraje rozhodující roli v téměř všech kosmogoniích a četných mýtech. Avšak Freud trval na doslovném pojetí a nemohl pochopit duchovní význam incestu jako symbolu. Věděl jsem, že by to všechno nikdy nebyl schopen přijmout.

Hovořil jsem se svou ženou a sdělil jí své obavy. Snažila se mě uklidnit, neboť byla toho názoru, že by Freud má pojetí velkoryse připustil, i když by je sám nemohl akceptovat. Já sám jsem byl přesvědčen o tom, že by je připustit schopen nebyl. Po dva měsíce jsem se nemohl dotknout pera a byl jsem trýzněn konfliktem: mám zamlčet, co si myslím, nebo mám riskovat přátelství? Nakonec jsem se rozhodl psát, a to mě stálo Freudovo přátelství.

Po roztržce s Freudem ode mě odpadli všichni mí přátelé a zná­mí. Má kniha byla prohlášena za škvár. Byl jsem považován za mystika, a tím byla věc vyřízena. Riklin a Maeder byli jediní dva lidé, kteří při mně zůstali. Předvídal jsem však, že budu osamocen, a nedělal jsem si iluze o reakcích takzvaných přátel. Byl to bod, který jsem si důkladně rozvážil. Věděl jsem, že jde o všechno a že se musím zastat svého přesvědčení. Viděl jsem, že kapitola Oběť znamenala mou oběť. S tímto náhledem jsem byl schopen opět psát, ačkoli jsem předvídal, že mé pojetí nikdo nepochopí.

Dívám-li se zpět, mohu říci, že jsem jediný dále logicky rozvedl dva problémy, které Freuda nejvíce zajímaly: totiž problém „ar­chaických pozůstatků" a problém sexuality. Je široce rozšířený omyl domnívat se, že nevidím hodnotu sexuality. Naopak, sexuali­ta hraje v mé psychologii velkou roli, totiž jako základní - i když ne jediný - projev psychické celosti. Má hlavní snaha však byla prozkoumat a vysvětlit její duchovní stránku a numinózní smysl, které jsou nad jejím osobním významem a biologickou funkcí, tedy vyjádřit to, čím byl Freud fascinován, co však nemohl pochopit. Spisy Psychologie přenosu a Mysterium Coniunctionis obsahují mé myšlenky o tomto tématu. Jako výraz chtonického ducha má sexualita větší význam. Neboť onen duch je „druhou tváří Boha", temnou stránkou obrazu Boha. Otázky chtonického ducha mě za­městnávaly od té doby, co jsem se dostal do styku s myšlenkovým světem alchymie. V podstatě se tyto myšlenky probudily v onom raném rozhovoru s Freudem, když jsem cítil jeho zaujetí sexuali­tou, aniž jsem byl ovšem schopen ji vysvětlit.

Freudův největší výkon spočíval patrně v tom, že bral své neu­rotické pacienty vážně a přistupoval na jejich zvláštní a individu­ální psychologii. Měl odvahu nechat hovořit kazuistiku a takto proniknout do individuální psychologie nemocného. Viděl takříka­jíc očima pacienta a dospěl tímto způsobem k hlubšímu pochopení nemoci, než to bylo do té doby možné. Zde měl nepředpojatost a od­vahu. To ho přivedlo k tomu, že překonal spoustu předsudků. Jako starozákonní prorok podnikl to, že svrhl nepravé bohy, odhrnul příkrov z hromady nepoctivosti a pokrytectví a nelítostně vystavil na denní světlo rozklad současné duše. Nebál se, že za takovou odvahu sklidí nepopularitu. Podnět, který tím dal naší kultuře, spočíval v odhalení přístupu k nevědomí. Uznáním snu jako nej­důležitějšího zdroje informací o procesech v nevědomí uchránil z minulosti a před zapomenutím hodnotu, která se zdála nadobro ztracena. Empiricky dokázal existenci nevědomé psyche, která předtím existovala jen jako filozofický postulát, totiž ve filozofii Carla Gustava Caruse a Eduarda von Hartmanna.

Mohli bychom asi říci, že dnešní kulturní vědomí - pokud se filozoficky reflektuje - ještě ideu nevědomí a její důsledky nepři­jalo, ačkoli je s ní již po více než půlstoletí konfrontováno. Obecný a základní náhled, že naše psychická existence má dva póly, zů­stává ještě stále úkolem budoucnosti.


ZPĚT NA OBSAH