Erich Fromm: Lidské srdce

Individuální a sociální narcismus

Jeden z nejplodnějších a nejdalekosáhlejších Freu­dových objevů je jeho koncept narcismu. Freud sám jej považoval za jeden ze svých nejvýznamnějších ob­jevů a využil jej k pochopení řady tak odlišných jevů, jako je psychóza („narcistická neuróza"), láska, strach z kastrace, žárlivost, sadismus, a zároveň tako­vých masových jevů, jako j e připravenost utlačených tříd být loajální vůči svým vládcům. V této kapitole chci pokračovat v linii Freudova myšlení a přezkoušet roli narcismu v tom směru, aby bylo možno porozu­mět nacionalismu, národní nenávisti a psychickým motivacím destruktivnosti a války.

Jenom mimochodem bych chtěl podotknout, že konceptu narcismu se sotva dostalo jakés takés po­zornosti ve spisech Jungových a Adlerových a méně, než si zaslouží, také ve spisech Horneyové. Dokonce i v ortodoxní freudovské teorii a terapii zůstalo využi­tí konceptu narcismu omezeno na narcismus dítěte a na narcismus psychotického pacienta. Je to pravdě­podobně důsledek skutečnosti, že Freud vtěsnal svůj koncept do rámce své teorie libida, a tak jeho nosnost nemohla být náležitě oceněna.

Freud začal tak, že se soustředil na to, aby porozu­měl schizofrenii v termínech teorie libida. Protože se však zdá, že schizofrenický pacient nemá žádný li­bidinózní vztah k objektům (ve skutečnosti ani ve fantazii), byl Freud postaven před otázku: „Co se sta­lo s libidem, když bylo ve schizofrenii vyhnáno z vněj­ších objektů?"1 Jeho odpověď zní: „Libido, jež bylo vyhnáno z vnějšího světa, se zaměřilo na ego, a tím dalo vzniknout postoji, jejž lze nazvat narcismem."2 Freud předpokládal, že libido je původně všechno ja­koby uloženo v egu jakoby v nějakém „velikém rezer­voáru", teprve později že se šíří ven na objekty, ale že se z nich dá snadno vypudit a že se pak zase vrací do ega. Tento názor Freud změnil roku 1922, kdy na­psal, že „musíme poznat id jakožto veliký rezervoár libida", i když přitom, jak se zdá, své dřívější mínění nikdy docela nezavrhl.3

Teoretická otázka, zda libido má svůj počátek pů­vodně v egu nebo v id, nemá však podstatnou důleži­tost pro význam konceptu samého. Freud nikdy ne­změnil svou základní myšlenku, že původní stav člo­věka - v ranném dětství - je stav narcismu (tzv. „pri­márního narcismu"), v němž ještě neexistují žádné vztahy k vnějšímu světu, a že teprve později v průbě­hu normálního vývoje dítěte počíná vzrůstat množ­ství a intenzita jeho (libidinózních) vztahů k vnější­mu světu, ale že v mnoha případech (nejdrastičtější z nich je pomatenost) bere jedinec svou libidinózní příchylnost k objektům zpět a zaměřuje ji zpátky na své ego („druhotný narcismus"). Ale i tehdy, když je vývoj normální, zůstává člověk do jisté míry nar­cistickým po celý svůj život.4

Jak probíhá vývoj narcismu v normální osobě? Hlavní rysy tohoto vývoje načrtl Freud sám a násle­dující odstavec je stručným shrnutím jeho objevů.

Plod v lůně žije ještě ve stavu absolutního narcis­mu. „Tím, že jsme se narodili," říká Freud, „udělali jsme další krok od absolutně soběstačného narcismu k vnímání měnícího se vnějšího světa a to byl počátek objevu předmětů."5 Trvá to měsíce, než dítě může vůbec vnímat objekty jako takové jakožto součást „ne mne". Přes mnohé rány zasazené dětskému nar­cismu, přes stále rostoucí znalost vnějšího světa a je­ho zákonitostí člověk z „nutnosti" vyvíjí svůj původ­ní narcismus v „lásku k objektům". „Ale," říká Freud, „lidská bytost zůstává do jisté míry narcistic­kou, i když už člověk našel vnější objekty pro své li­bido. "6 Vývoj jedince může být definován ve Freudo­vých termínech jako evoluce od absolutního narcis­mu ke schopnosti, která však nepřekračuje určité me­ze. „Normální", „dospělá" osoba je taková osoba, je­jíž narcismus se zredukoval na sociálně přijatelné mi­nimum, aniž přitom úplně vymizel. Freudovo pozoro­vání ověřuje dnes každodenní zkušenost. Zdá se, že u většiny lidí lze najít narcistické jádro, které je ne­přístupné a které se brání jakémukoli pokusu o své úplné rozrušení.

Ti, kdo nejsou dostatečně seznámeni s Freudovými technickými termíny, nebudou pravděpodobně mít přesnou představu o tom, jak narcismus skutečně vy­padá a jakou má moc, pokud nebude následovat o ně­co konkrétnější popis tohoto jevu. O to se pokusím na následujících stránkách. Než tak udělám, chtěl bych však poněkud vyjasnit terminologii. Freudovy názory na narcismus jsou založeny na jeho pojetí se­xuálního libida. Jak už jsem ukázal, tento mechanis­tický koncept libida je spíše na závadu, než aby pod­poroval další rozvoj konceptu narcismu. Myslím, že možnosti jeho využití v celé jeho podnětnosti jsou mnohem větší, použijeme-li tu konceptu psychické energie, která není totožná s energií sexuálního pu­du. To učinil Jung; jakýsi počátek toho lze dokonce najít ve Freudově představě odsexualizovaného libi­da. Třebaže se však nesexuální psychická energie od Freudova libida liší, je podobně jako libido kon­ceptem energie; má co dělat s psychickými silami, jež jsou viditelné jenom ve svých projevech a mají urči­tou intenzitu a určitý směr. Tato energie váže, spoju­je a drží pohromadě individuum uvnitř něho sama, právě tak jako udržuje individuum celistvé v jeho vztahu ke světu navenek. Dokonce i tehdy, když ně­kdo nesouhlasí s Freudovým dřívějším názorem, že kromě pudu sebezáchovy je energie sexuálního in­stinktu (libido) jediným významným motivem, který určuje lidské chování, a užije-li místo toho obecného konceptu psychické energie, není rozdíl tak veliký, než jak by mnozí, kdo myslí v dogmatických termí­nech, předpokládali. Esenciální bod, na němž závisí kterákoli teorie či terapie, již lze nazvat psychoanalý­zou, je dynamický koncept lidského chování, to zna­mená předpoklad, že chování motivují síly o vyso­kém napětí a že chování lze pochopit a předvídat jen tehdy, když těmto silám porozumíme. Tento dyna­mický koncept lidského chování je centrem Freudova systému. Jak se tyto síly teoreticky pojímají, zda v termínech mechanistickomaterialistické filosofie, anebo v termínech humanistického realismu, to je důležitá otázka, ale je to přitom otázka, která je vůči centrálnímu problému dynamické interpretace lid­ského chování druhotná.

Nechť je nám dovoleno začít popis narcismu dvěma krajními příklady: „primárním narcismem" právě na­rozeného dítěte a narcismem osoby duševně choré. Dítě ještě nemá vztahy k okolnímu světu (ve freudov­ské terminologii: jeho libido ještě neobsadilo okolní objekty). Dá se to také říci tak, že okolní svět pro dí­tě dosud neexistuje, a to do té míry, že není schopno rozeznávat mezi „já" a „nejá". Můžeme tedy také ří­ci, že dítě se o vnější svět „neinteresuje" (inter-esse = být v tom, být mezi tím). Jediná skutečnost, která pro dítě existuje, je ono samo: jeho tělo, jeho fyzické pocity chladu a tepla, žízně, potřeba spánku a těles­ného kontaktu.

Duševně nemocná osoba je v situaci, která se od situace dítěte liší jen nepodstatně. Jestliže se pro dítě ještě okolní svět nevynořil jako skutečný, pro du­ševně chorou osobu skutečným být přestal. Při haluci­nacích například smysly ztratily svou funkci registrá­torů vnějších událostí - registrují subjektivní zkuše­nost v kategoriích smyslových odpovědí na vnější ob­jekty. Strach nebo podezření například jsou subjek­tivní emoce; objektivizují se tak, že paranoidní osoba je přesvědčena, že se druzí spikli proti ní. Rozdíl me­zi paranoidní a neurotickou osobností tkví přesně vzato v tom, že neurotická osobnost sice může mít neustálé obavy, že je nenáviděna, pronásledována atd., ale stále ještě ví, že je to to, čeho se bojí. Pro paranoidní osobnost se strach přeměnil ve skuteč­nost.

Částečný narcismus, který je právě na rozhraní me­zi zdravím a psychickou chorobou, se vyskytuje u některých lidí dosáhnuvších neobyčejné moci. Egyptští faraónové, římští císaři, Borgiové, Hitler, Stalin, Trujillo - ti všichni vykazují podobné rysy. Přisvojili si absolutní moc; jejich slovo znamená po­slední soud nade vším, počítaje v to život i smrt; zdá se, že jejich možnost dělat si, co chtějí, je neomeze­ná. Jsou to bozi omezení jenom nemocí, věkem a smrtí. Pokoušejí se najít řešení problému lidské existence zoufalým pokusem překročit její meze. Po­koušejí se předstírat, že jejich choutky a jejich moc nejsou ničím omezeny, a tak spí s nespočetným množstvím žen, zabíjejí bezpočet lidí, budují si všu­de hrady a zámky, „chtějí mít měsíc", „chtějí nemož­né".7 Je to šílenství, i když je to pokus řešit problém existence předstíráním, že vládce není člověkem. Je to šílenství, které v průběhu života postižené osoby má tendenci ještě vzrůstat. Čím více se tato osoba po­kouší být dobrá, tím více se izoluje od lidského rodu; tato izolace z ní dělá osobu ještě obávanější, každý se stává jejím nepřítelem, a poněvadž musí čelit vý­slednému strachu, musí zvětšovat svou moc, svoji bezohlednost a svůj narcismus. Toto césarské šílen­ství by bylo pouhou posedlostí, kdyby tu nebyl jeden jediný faktor: tím, že má Caesar moc, stává se skuteč­ností svých narcistických fantazií. Přinutil každého, aby souhlasil s tím, že on je bůh, nejmocnější a nej­moudřejší z lidí - jeho vlastní megalomanie se zdá ja­ko cit odůvodněna. Na druhé straně ho mnozí nená­vidí, pokoušejí se ho svrhnout a zabít - proto i jeho patologická podezřívavost má též své skutečné jádro. Výsledkem je, že se necítí odtrženým od skutečnosti -proto si může zachovat skrovnou míru zdraví, i když ve stavu značně rozkolísaném.

Psychóza je stav absolutního narcismu, v němž osoba zpřetrhala všechna pouta s vnější skutečností a skutečnost nahradila vlastní osobou. Je zcela vy­plněna sama sebou, stala se sobě „bohem i světem". Tento pohled na věc pomohl Freudovi poprvé otevřít cestu k dynamickému pochopení podstaty psychózy.

Pro ty, kteří nejsou s podstatou psychózy seznáme­ni, bude však nutné načrtnout obraz narcismu, jak se s ním shledáváme u neurotických či „normálních" osob. Jeden z nejzákladnějších příkladů narcismu lze najít v postoji běžné osoby k vlastnímu tělu. Mnoho lidí má rádo vlastní tělo, vlastní tvář, vlastní postavu, a kdybyste se jich zeptali, zda by si je chtěli vyměnit s nějakou třeba krásnější osobou, určitě by řekli, že ne. Ještě více říká fakt, že většině lidí vůbec nevadí pohled na vlastní výkaly nebo jejich zápach (ve sku­tečnosti to dokonce někteří mají rádi), kdežto vůči výkalům jiných lidí mají zcela určitou averzi. Zcela zřejmě se tu nedá uplatnit žádný estetický nebo jiný soud; táž věc, jež je ve spojení s vlastním tělem pří­jemná, je nepříjemná, když je spjata s tělem někoho .jiného.

Vezměme si nyní jiný, méně obvyklý příklad nar­cismu. Jakýsi člověk volá lékaři do ordinace a chce si s ním umluvit schůzku. Doktor mu řekne, že se s ním už v tomto týdnu sejít nemůže, a žádá, aby mu navrhl nějaký den v týdnu následujícím. Pacient na své žádosti o brzkou schůzku trvá a na vysvětlenou neříká, jak by se dalo očekávat, proč je věc tak nalé­havá, ale uvede skutečnost, že bydlí jenom pět minut od doktorovy ordinace. Když mu lékař odpoví, že se přece nikterak neřeší jeho (lékařův) časový problém tím, že pacient potřebuje tak málo času, aby se dostal do jeho ordinace, nejeví pro to pacient žádné porozu­mění; pokračuje ve svém tvrzení, že lékaři udal do­statečný důvod k dřívější schůzce. Je-li lékař psy­chiatr, má právě za sebou signifikantní diagnostické pozorování, že má totiž co dělat s krajně narcistickou osobností, to znamená s osobou velice nemocnou. Najít tu důvody není nikterak nesnadné. Pacient není schopen vidět doktorovu situaci jako něco, co je mi­mo jeho situaci vlastní. Všechno, co je v jeho (pacien­tově) zorném poli, je jeho vlastní přání vidět doktora a skutečnost, že mu to zabere jen málo času. Lékař jako zvláštní oddělená osoba s vlastním programem a s vlastními potřebami prostě pro něho neexistuje. Pacientova logika záleží v tom, že pro něho je snadné přijít, a tak je také snadné pro doktora, aby ho viděl. Diagnostické pozorování pacienta by bylo poněkud odlišné, kdyby na lékařovo první vysvětlení byl pa­cient s to odpovědět: „Ano, pane doktore, ovšem já vím; bylo to ode mne opravdu hloupé, že jsem to řekl." V tomto případě bychom také měli co dělat s narcistickou osobností, která nejprve nerozlišuje mezi svou a lékařovou situací, ale její narcismus není tak intenzivní a tak fixovaný, jako byl narcismus prvního pacienta. Je schopna vidět skutečnou situaci, je-li na ni upoutána její pozornost, a podle toho také odpovídá. Tento druhý pacient by byl pravděpodob­ně přiveden do rozpaků, kdyby jednou měl vidět svůj přehmat; první by nebyl v rozpacích vůbec - cítil by jenom svou kritickou převahu nad lékařem, který byl příliš hloupý na to, aby si uvědomil tak jednodu­chou věc.

Podobný jev lze snadno pozorovat tam, kde se nar­cistický muž zamiluje do ženy, u níž nenachází ode­zvu. Narcistická osobnost je pak náchylna nevěřit, že ho žena nemiluje. Bude uvažovat takto: „Je nemož­né, že mě nemiluje, když já ji miluji tak velice", ane­bo „nemohl bych ji tolik milovat, kdyby mě nemilo­vala také". Později pokračuje ve zdůvodňování ženi­ny nedostatečné odezvy asi takovýmito předpoklady: „Miluje mě nevědomky; bojí se síly své vlastní lásky; chce mě zkoušet, chce mě mučit" - a kdoví co ještě. Podstatné na tom je jako v předešlém případě, že narcistická osobnost nedokáže vnímat skutečnost, v níž je druhá osoba, jako odlišnou od své vlastní.

Podívejme se tedy na dva jevy, jež jsou zřejmě krajně od sebe odlišné, a přece jsou oba narcistické. Žena tráví dennodenně mnoho hodin před zrcadlem, aby si upravila vlasy a obličej. Nedá se prostě říci, že je ješitná. Je posedlá svým tělem a svou krásou; její tělo je jediná důležitá skutečnost, kterou zná. Dostává se tak do podobné situace jako v řecké báji Narkyssos, krásný jinoch, který opovrhoval láskou nymfy Echo. Té puklo srdce a zemřela. Nemesis ho potrestala tak, že se zamiloval do vlastního obrazu ve vodách jezera; v sebeobdivu spadl do jezera a uto­nul. Řecká báje jasně ukazuje, že tento druh „sebe­lásky" je prokletí a že ve své extrémní formě končí sebezáhubou.8 Jiná žena (a mohla by to být docela dobře táž, jen o několik let později) trpí hypochond­rií. Zaměstnává se tedy také ustavičně svým tělem, i když ne v tom smyslu, že se chce dělat krásnou, ale ve strachu před nemocí. Proč je tu vybrán pozitivní nebo negativní obraz, má ovšem své důvody; o nich však není třeba pojednávat právě zde. Důležité je, že za oběma jevy je v pozadí narcistické zabývání se sebou samým a malý zájem o okolní svět.

Morální hypochondrie není podstatně odlišná. Zde se osoba neobává, že onemocní a zemře, ale že se proviní. Takováto osoba se ustavičně zabývá svou vinou na věcech, které udělala špatně, svými hříchy, jichž se dopustila, atd. Nezasvěcenému člověku - a sama sobě - může připadat zvláště svědomitá, morální, a dokonce soustředěná na druhé, ve skutečnosti je však takováto osoba soustředěna jen na sebe samu, na své svědomí, na to, co by o ní mohli říci druzí, atd. Narcismus, jenž je v pozadí fyzické či morální hypochondrie, je týž jako narcismus ješitné osoby, až na to, že není tak nápadný pro necvičené oko. S tímto druhem narcismu, který klasifikoval K. Abra­ham jako narcismus negativní, se setkáváme zvláště při melancholických stavech charakterizovaných po­city nedostatečnosti, neskutečnosti a sebeobžalová­váním.

V denním životě můžeme pozorovat narcistickou orientaci ve formách ještě méně drastických. Velmi hezky to vyjadřuje známý vtip. Spisovatel potká pří­tele a vykládá mu dlouho o sobě; potom řekne: „Mlu­vil jsem dlouho o sobě. Promluvme si teď také o tobě. Jak se ti líbila má poslední kniha?" Tento člověk je typický představitel těch, kdo se zabývají sami se­bou a věnují jen malou pozornost druhým, vyjma toho, že by to byla echa jich samých. I když jednají tak, že tím někomu pomáhají, a jsou laskaví, dělají to čas­to jenom proto, že se rádi vidí v této roli, jejich ener­gie se přitom vyčerpává spíše sebeobdivem než reali­zováním věcí z hlediska osoby, jíž pomáhají.

Jak člověk pozná narcistickou osobnost? Je jeden typ, který se dá poznat snadno. Je to druh osoby, kte­rý vykazuje všechny známky sebeuspokojení; je na něm vidět, že když řekne několik triviálních slov, cítí, jako by řekl něco velice důležitého. Neposlouchá obvykle to, co říkají druzí, ani o to nemá skutečný zájem. (Je-li takový člověk chytrý, pokouší se zakrýt tuto skutečnost tím, že klade otázky, a dělá tím do­jem, že má zájem.) Takovouto narcistickou osobnost lze poznat také podle toho, že je neobyčejně citlivá na jakýkoli druh kritiky. Tato citlivost může být vy­jadřována popíráním platnosti jakékoli kritiky, ane­bo tak, že dotyčná osoba reaguje na ni s hněvem či depresí. V mnoha případech může být narcistic­ká orientace skryta za postoj zdánlivé skromnosti a pokory; ve skutečnosti není nic vzácného, že osoba s narcistickou orientací chápe tuto pokoru jako ob­jekt svého sebeobdivu. Ať už jsou projevy narcismu jakkoli rozmanité, všem jeho formám je společný ne­dostatek vrozeného zájmu o okolní svět.9

Někdy je možné poznat narcistickou osobu také podle výrazu její tváře. Často v obličeji září nebo se usmívá, což jedněm dodává dojem uhlazenosti, ji­ným dojem blaženosti, důvěřivosti, dětskosti. Narcis­mus se často, zejména ve svých extrémních formách, vyznačuje zvláštním třpytem v očích, jejž někteří po­važují napůl za příznak svatosti, jiní za příznak polo­vičního šílenství. Mnoho silně narcistických osob bez přestání mluví - často při jídle, kdy zapomínají jíst, a tak nechávají druhé čekat. Společnost nebo jídlo jsou pro ně méně důležité než jejich vlastní „ego".

Narcistická osoba si dokonce nemusela vždy vybrat za předmět svého narcismu celou svou osobu. Vybra­la si často jen částečný aspekt své osobnosti, napří­klad svou čest, svou inteligenci, svoji fyzickou zdat­nost, svůj vtip, svůj dobrotivý výraz (někdy se narcis­mus omezí dokonce na takové detaily, jako jsou vlasy nebo nos). Jindy se narcismus vztahuje k vlastnos­tem, na něž by normálně osoba nebyla pyšná, jako například schopnost se bát a tak předvídat nebezpe­čí. „Osoba" se ztotožňuje s parciálním aspektem sebe samé. Zeptáme-li se, kdo je „on", vhodná odpověď na to by byla, že „on" je svůj vlastní mozek, svá vlast­ní pověst, své vlastní bohatství, svůj vlastní penis, své vlastní svědomí atd. Veškeré idoly nejrozmanitějších náboženství představují tak mnoho parciálních as­pektů člověka. Pro narcistickou osobu je objektem jejího narcismu kterákoli z těchto parciálních vlast­ností, jež znamenají pro ni její já. Osoba, jejíž já je představováno jejím majetkem, může velmi dobře snášet ohrožení své důstojnosti, ale ohrožení jejího majetku je jakoby ohrožením jejího života. Naproti tomu pro někoho, jehož já zastupuje jeho inteligen­ce, je fakt, že řekl něco hloupého, tak trapný, že mů­že vyústit ve vážnou depresi. Avšak čím je narcismus intenzivnější, tím méně je narcistická osoba ochotna přiznat svou chybu anebo jakoukoli oprávněnou kri­tiku ze strany druhých. Cítí se chováním druhé osoby přímo uražena, anebo věří, že druhá osoba je příliš necitlivá, nevzdělaná atd., aby měla vlastní úsudek. (Vzpomínám si v této souvislosti na skvělého, ale vy­soce narcistického člověka, který, když byl konfron­tován s výsledky Rorschachových testů, jimž se pod­robil, a který se cítil zkrácen vzhledem k ideálnímu obrazu, jejž měl o sobě, řekl: „Je mi líto psychologa, který tyto testy dělal, musel být velice paranoid­ní.")

Musíme se nyní zmínit o jednom činiteli, který jev narcismu komplikuje. Právě tak jako si narcistická osoba dělá ze svého „obrazu o sobě" objekt narcistic­kého přilnutí, dělá totéž se vším, co je s ním spojeno. Objekty jejího narcistického přilnutí se stávají její představy, její vědomosti, její dům, ale také lidé v její „zájmové oblasti". Jak už ukázal Freud, je nejčastěj­ším příkladem narcistického přilnutí pravděpodobně přilnutí k vlastnímu dítěti. Mnoho rodičů věří, že je­jich děti jsou nejkrásnější, nejinteligentnější atd., a to ve srovnání s jinými dětmi. Zdá se, že tento nar­cistický sklon je o to intenzivnější, čím jsou děti mladší. Láska rodičů, a zvláště láska matky k dítěti je do značné míry láskou k dítěti jakožto pokračování sebe sama. Dospělá láska mezi mužem a ženou má často také narcistické vlastnosti. Muž, který miluje ženu, může svůj narcismus, když se stala „jeho", pře­nést na ni. Obdivuje ji a zbožňuje pro vlastnosti, kte­ré si do ní promítl; žena se stává nositelkou mimořád­ných kvalit přesně vzato proto, že je jeho částí. Tako­výto muž si často také myslí, že všechny věci, které jsou jeho majetkem, jsou mimořádně hodné podivu a „zamiluje" se do nich.

Narcismus je vášeň, jejíž intenzitu lze u mnoha je­dinců přirovnat jen k sexuální žádostivosti a k touze zůstat naživu. Ve skutečnosti se často ukazuje, že je silnější než kterákoli z nich. Dokonce i v běžném je­dinci, u něhož nedosahuje takové intenzity, zůstává narcistické jádro, jež je téměř nezničitelné. Jestliže tomu tak je, musíme předpokládat, že i narcistická vášeň má podobně jako sexus a pud sebezáchovy dů­ležitou biologickou funkci. Jakmile jednou položíme tuto otázku, je odpověď nasnadě. Jak by mohl jedinec přežít, kdyby jeho tělesné potřeby, jeho zájmy a jeho touhy nebyly vybaveny množstvím energie? Biologicky, ze stanoviska přežití, musí člověk přiklá­dat sobě mnohem větší význam, než jaký přisoudí ko­mukoli jinému. Kdyby to tak nedělal, odkud by čer­pal energii a zájem bránit se proti druhým, pracovat pro svou obživu, bojovat za zachování svého života, prosazovat své požadavky proti požadavkům jiných? Bez narcismu by mohl být světcem - ale obstojí světci v boji o život v nějakém značnějším počtu? Co by by­lo ze spirituálního hlediska žádoucnější - tj. nepří­tomnost narcismu - to by bylo ze světského hlediska boje o život nejnebezpečnější. Mluveno teleologicky, můžeme říci, že příroda vybavila člověka velkou mí­rou narcismu, aby ho uschopnila k tomu, co je nutné pro zachování jeho života. Je to správné, poněvadž ho nevybavila dostatečně vyvinutými instinkty, jak je mají zvířata. Živočich nemá žádné „problémy" s přežitím, neboť o zachování jeho života se stará je­ho přirozená povaha opatřená instinkty do té míry, že živočich nemusí uvažovat či rozhodovat, zda bude potřebí vyvinout nějaké úsilí či ne. V člověku instink­tivní aparát ztratil mnoho ze své výkonnosti - narcis­mus tu proto bere na sebe velmi důležitou a nutnou biologickou funkci.

Jakmile jsme však jednou rozpoznali, že narcismus plní důležitou biologickou funkci, stojíme tváří v tvář jiné otázce. Nefunguje extrémní narcismus tak, že dělá člověka lhostejným k ostatním lidem, neschop­ným odsunout své potřeby až na druhé místo, je-li to nutné v zájmu spolupráce s ostatními? Nedělá nar­cismus člověka asociálním a fakticky, dosáhne-li urči­tého extrémního stupně, duševně chorým? Není po­chyb o tom, že extrémní individuální narcismus může být vážnou překážkou veškerého života společnosti. Je-li však tomu tak, pak musíme o narcismu říci, že je v konfliktu s principy zachování života, protože jedinec může přežít jenom tehdy, když se organizuje do skupin; sotva někdo byl schopen ubránit se docela sám nebezpečím číhajícím na něho v přírodě, stejně tak by nebyl s to vykonávat mnoho druhů práce, kte­rou lze udělat jenom ve skupinách.

Dostáváme se tedy k paradoxnímu závěru, že nar­cismus je pro zachování života nezbytný, ale zároveň že zachování života ohrožuje. Řešení tohoto parado­xu je možné ve dvou směrech. Za prvé: zachování ži­vota slouží optimální než maximální narcismus; to znamená, že biologicky nutná míra narcismu se redu­kuje na tu míru narcismus, která se ještě snáší se so­ciální kooperací. Za druhé: je faktem, že individuální narcismus se přeměňuje v narcismus skupinový, že objekty narcistické vášně se mohou stát místo jedno­tlivce klan, národ, náboženství, rasa atd. Takto je narcistická energie zachována, ale užije se jí v zájmu zachování života skupiny spíše než jednotlivce. Než se budu zabývat tímto problémem, chtěl bych se zmí­nit o narcismu v jeho patologické formě.

Nejnebezpečnějším následkem narcistického při­lnutí je překroucení rozumového úsudku. Objekt narcistického přilnutí je považován za hodnotný (dobrý, krásný, moudrý atd.), a to nikoli na základě objektivního hodnotového soudu, ale proto, že jsem to já nebo že je to mé. Narcistický hodnotový soud je předpojatý a jednostranný. Tato předpojatost je obvykle tou či onou formou rozumově zdůvodňována a toto rozumové zdůvodnění může být více či méně podvod, podle toho, jak inteligentní je osoba, jež je do věci zapletena, a jak dalece je schopna sofistiky. Překrucování faktů je obvykle naprosto zřejmé u nar­cismu opilců. To, co vidíme, je muž, který mluví zcela povrchně a banálně, ale s okázalostí a intonací člověka vyslovujícího ta nejpodivuhodnější a nejzají­mavější slova. Subjektivně má euforický pocit, že je na vrcholu svých sil, zatímco ve skutečnosti je ve stavu, kdy sám sebe přeceňuje. Tím vším však nechci říci, že slovní projevy vysoce narcistické osoby jsou nezbytně nudné. Je-li takový člověk nadaný či aspoň inteligentní, vydá ze sebe zajímavé myšlen­ky, a jestliže je přitom vysoko hodnotí, nemusí být jeho úsudek ještě docela nesprávný. Narcistická oso­ba má však sklon velice přeceňovat svou vlastní pro­dukci, skutečná kvalita jejích výtvorů není při tomto přeceňování rozhodující. (Při takzvaném „negativ­ním narcismu" platí pravý opak. Takováto osoba má sklon podceňovat všechno své, její úsudek je prá­vě tak jednostranný.) Kdyby si narcistický člověk byl vědom převrácené povahy svých narcistických soudů, nebyly by výsledky tak špatné. Zaujal by - a mohl by zaujmout - vůči svým narcistickým jednostrannostem ironický postoj. Něco takového je však velice vzácné. Obvykle je každá osoba přesvědčena, že tu žádné jednostrannosti nejsou a že je její úsudek ob­jektivní a realistický. To vede k vážnému poškození její schopnosti myšlení a úsudku, poněvadž se tato její schopnost znovu a znovu otupuje, když má osoba co dělat se sebou a s tím, co je její. Odpovídajícím způsobem je úsudek narcistické osoby jednostranný také vůči tomu, co není „ona" a co není „její". Vnější svět („nejá") je méněcenný, nebezpečný, nemorální. Narcistická osoba tak končí ve světě naprosto převrá­cených hodnot. Co je ona a co je její, je přeceněno. Všechno, co je mimo, je podceněno. Poškození hro­zící tu rozumu a objektivismu je zřejmé.

Ještě nebezpečnějším patologickým prvkem je v narcismu citová reakce na kritiku jakékoli narcisticky preferované pozice. Normální osoba se nezlobí, když se kritizuje něco, co udělala nebo řekla, za před­pokladu ovšem, že je tato kritika fair a že není míně­na nepřátelsky. Narcistická osoba naproti tomu rea­guje na to, je-li kritizována, intenzívním hněvem. Má sklon pociťovat kritiku jako nepřátelský útok, po­něvadž si ze stanoviska svého narcismu a z jeho pova­hy samé nedovede představit, že by kritika mohla být oprávněna. Proč je její hněv tak silný? Tomu se dá plně porozumět jen tehdy, uvážíme-li, že narcistická osobnost vlastně nemá žádný vztah ke světu a že je v důsledku toho sama, a proto, že má strach. Je to právě tento pocit osamocenosti a strachu, který je tu kompenzován sebepřeceňováním. Je-li na světě ona sama, pak není žádný okolní svět, z něhož by mu­sela mít strach. Je-li ona vše, není již sama. Násled­kem toho, je-li její narcismus zraněn, cítí se ohrožena v celé své existenci. Je-li ohrožena jediná její obrana proti strachu, její sebepřecenění, strach se opět obje­ví a mění se v intenzivní zuřivost. Tato zuřivost je o to intenzivnější, že se nedá dělat nic, co by zmenšilo ohrožení nějakou vhodnou akcí; bezpečnost narcis­tické osoby může zajistit jedině destrukce kritiky - anebo sebe sama.

Je ještě jedna alternativa výbušného vzteku jakož­to důsledku zraněného narcismu, a to je deprese. Narcistická osobnost získává zpět svůj pocit totožnos­ti přeceňováním. Okolní svět pro ni není problém, ani celou svou mocí ji nepřemůže, protože dosáhla úspěchu v tom, že se sama stala světem, v tom, že se cítí vševědoucí a všemocná. Je-li zraněna ve svém narcismu, a to může mít mnoho příčin, jako napří­klad subjektivní nebo objektivní slabost její pozice tváří v tvář kritice, nemůže si už dovolit žádný vztek a sklouzává tedy do deprese. Nemá žádný vztah ke světu a nemá o svět zájem, není nic a nikdo, neboť nevyvinula své já jakožto centrum své vztaženosti ke světu. Je-li ve svém narcismu takto vážně zraněna, nemůže to déle snášet, její ego kolabuje a subjektivní odraz tohoto kolapsu je pocit deprese. Elementární smutek v melancholii odpovídá podle mého názoru narcistickému obrazu obdivuhodného „já", jež ze­mřelo a pro něž osoba v depresi truchlí.

Narcistická osoba se hrozí deprese, jež následuje po tom, je-li zraněna ve svém narcismu, a právě proto se zoufale snaží takovýmto ranám vyhnout. Je něko­lik způsobů, jak je toho možno dosáhnout. Jedním z nich je zvětšit svůj narcismus do té míry, že se ho žádná vnější kritika či nezdar nemůže v jeho pozici dotknout. Jinými slovy, intenzita narcismu vzrůstá, aby bylo možno odvrátit ohrožení. To ovšem zname­ná, že se osoba pokouší vyléčit se z hrozící deprese tím, že ještě vážněji duševně onemocní; to může vy­ústit až do psychózy.

Je ovšem ještě jiné řešení, jak zabránit ohrožení narcismu, je to řešení, které sice více uspokojí jedin­ce, zato je nebezpečnější druhým. Osoba se pokusí přeměnit skutečnost tak, aby odpovídala, do jisté mí­ry, jejímu narcistickému obrazu o sobě. Příkladem toho je narcistický vynález, který věří, že vynalezl perpetuum mobile, a zatím se mu podařil objev men­šího významu. Více mu záleží na tom, aby získal další jiné osoby, a pokud možno, aby získal uznání milio­nů. První případ je vlastně případ folie a deux,* na něm jsou založena některá manželství a přátelství, druhý případ je případ politických figur, jež se snaží otevřenému propuknutí své potenciální psychózy zabránit tím, že si získávají potlesk a souhlas milionů lidí. Nejznámějším příkladem toho je Hitler. Byl ex­trémně narcistickou osobností, která by byla pravdě­podobně trpěla zjevnou psychózou, kdyby nebyla s úspěchem přesvědčila miliony lidí, že uvěřily v ob­raz, kterého nabyl sám o sobě, že braly vážně jeho nabubřelé fantazie o tisícileté třetí říši, a že dokonce přetvářely skutečnost tím způsobem, že se to jeho stoupencům zdálo dokazovat, že má pravdu. (Po utr­pěném nezdaru spáchal sebevraždu, protože nemohl snést skutečnost, že jeho narcistický obraz je zničen.)

V historii megalomaniackých vůdců jsou i jiné pří­klady těch, kdo „léčili" svůj narcismus tím, že přetvá­řeli svět tak, aby jim odpovídal. Takovíto lidé se musí rovněž pokusit umlčet veškerou kritiku, poněvadž nejsou s to snést ohrožení, jež pro ně představuje hlas zdraví. Od Caliguly a Neróna až po Stalina a Hitlera se u nich shledáváme s potřebou najít ty, kdo by jim věřili, přetvářet skutečnost tak, aby vyhovovala jejich narcismu, a umlčet veškerou kritiku, tato jejich po­třeba je tak silná a tak zoufalá právě proto, že je to pokus zabránit tomu, aby v nich nepropuklo šílen­ství. Je paradoxní, že prvek šílenství, který mají ta­kovíto vůdci v sobě, způsobuje, že jsou úspěšní. Dá­vá jim onu jistotu a onen pocit osvobození ode všech pochyb, jež tak sužují obyčejné lidi. Není třeba říkat, že tato potřeba měnit svět a získávat jiné lidi pro své ideje i pro svá mámení vyžaduje také talent a nadání, které obyčejný člověk, ať už je psychotický nebo ne, obvykle nemá.

Hovoříme-li o patologickém narcismu, je důležité si uvědomit, že je potřebí rozlišovat mezi dvěma for­mami narcismu - jednou benigní (prospěšnou) a dru­hou maligní (zhoubnou). Ve své benigní formě je objekt narcismu výsledkem úsilí dotyčné osoby. Tak například může taková osoba pociťovat narcistickou pýchu na své dílo: dílo tesaře, vědce, farmáře. Jelikož objekt jejího narcismu je něco, pro co má pracovat, je její výlučný zájem o to, co je její dílo a jaký je její výkon, ustavičně vyvažován jejím zájmem o samotný proces práce na díle a o materiál, který zpracovává. Dynamika tohoto přirozeného narcismu je tak sebe­omezováním. Energie, která žene dílo kupředu, je do značné míry narcistické povahy, ale už jenom fakt, že samo dílo působí tak, že osoba musí mít nutně vztah ke skutečnosti, vlastně narcismus neustále krotí a drží jej v určitých mezích. Tento mechanismus snad vysvětluje, proč je tolik narcistických lidí, kteří jsou zároveň nadmíru tvořiví.

V případě zhoubného narcismu není objektem narcismu něco, co dotyčná osoba dělá nebo produku­je, nýbrž něco, co má; například její tělo, její názory, její zdraví, její bohatství atd. Zhoubná povaha toho­to typu narcismu záleží v tom, že tu chybí korektivní element, s nímž se setkáváme u nezhoubné formy. Jsem-li „veliký", protože mám nějakou vlastnost, a ne proto, že jsem něčeho dosáhl, nepotřebuji být vztahován ke komukoli anebo k čemukoli; nemusím vyvíjet žádné úsilí. Abych si zachoval obraz o své ve­likosti, vzdaluji se stále více a více od skutečnosti a musím jen zvýšit svou narcistickou útočnost, abych byl lépe chráněn před nebezpečím, že by mé narcis­ticky přeceněné ego mohlo být odhaleno jako pouhý výtvor mé obrazotvornosti. Zhoubný narcismus si tak neklade meze a je následkem toho patřičně solipsis­tický a xenofobický. Ten, kdo se naučil něčeho dosa­hovat, si nemůže pomoci a musí uznat, že jiní dosáhli podobných věcí podobnými způsoby - třebaže ho je­ho narcismus může přesvědčit, že čeho dosáhl on, je větší než to, čeho dosáhli druzí. Ten, kdo nedosáhl ničeho, bude shledávat nesnadným ocenit to, čeho dosáhli druzí, a tak bude nucen se rostoucí měrou izo­lovat ve své narcistické skvělosti.

Až dosud jsme popisovali dynamiku individuální­ho narcismu: jeho fenomén, jeho biologickou funkci a jeho patologičnost. Tento popis by nám nyní měl usnadnit pochopení fenoménu sociálního narcismu jako zdroje násilí a války.

Následující analýza se soustřeďuje kolem fenomé­nu přeměny osobního narcismu v narcismus skupino­vý. Může začít u pozorování sociální funkce skupino­vého narcismu, která je jakousi obdobou biologické funkce u narcismu individuálního. Z hlediska které­koli organizované skupiny, jež se chce udržet při živo­tě, je důležité, aby její členové do skupiny investovali svou narcistickou energii. Aby se skupina udržela při životě, to záleží do jisté míry na skutečnosti, zda ji její členové považují za dost významnou, ba přiklá­dají jí větší cenu, než má jejich vlastní život, a že nad­to věří v její oprávněnost, nebo dokonce nadřazenost ve srovnání se skupinami ostatních. Bez takovéhoto narcistického upřednostnění skupiny by se energie nutná k tomu, aby se skupině sloužilo, anebo aby se pro ni dokonce podstoupily vážné oběti, značně zmenšila.

V dynamice skupinového narcismu nacházíme fe­nomény podobné těm, o nichž jsme mluvili v souvis­losti s narcismem individuálním. I zde lze rozlišovat mezi přirozenými a zhoubnými formami narcismu. Je-li objektem skupinového narcismu něco, čeho bylo dosaženo, nastane týž dialektický proces, o němž už byla řeč shora. Sama potřeba dosáhnout něčeho tvořivě vede k nutnosti opustit uzavřený kruh skupi­nového solipsismu a zajímat se o objekt, jehož je tře­ba dosáhnout. (Je-li to, čeho hledí skupina dosáhnout, dobytí nějakého území, pak bude ovšem blaho­dárný účinek opravdu tvořivého úsilí do značné míry chybět.) Má-li naproti tomu skupinový narcismus za svůj objekt skupinu jako takovou, její skvělost, je­jí minulé úspěchy, mimořádnost jejích členů, pak se protikladné tendence, o nichž jsme se svrchu zmí­nili, nevyvinou a narcistická orientace a z ní plynoucí nebezpečí budou stále vzrůstat. Ve skutečnosti jsou ovšem oba prvky často spolu smíšeny.

Je ještě jiná sociologická funkce skupinového nar­cismu, o níž se až dosud nepsalo. Společnost, která nemá prostředky k tomu, aby se náležitě postarala o většinu svých příslušníků, anebo aspoň o jejich vel­kou část, musí svým příslušníkům poskytnout narcis­tické uspokojení zhoubného typu, chce-li zabránit to­mu, aby mezi nimi vznikla nespokojenost. Pro ty, kdo jsou ekonomicky a kulturně chudí, je jediným zdro­jem zadostiučinění - a často velice účinným - jejich narcistická pýcha, že patří ke skupině. Extrémní for­ma narcismu se u nich může vyvinout právě proto, že jejich život není pro ně „zajímavý" a neposkytuje jim možnosti, aby mohli rozvinout své zájmy. Dobrý­mi příklady tohoto fenoménu, jak je známe z nedáv­ných let, jsou rasový narcismus, který existoval v hit­lerovském Německu, a rasový narcismus, s nímž se shledáváme na americkém Jihu ještě dnes. V obou případech tvořila a dodnes tvoří jádro, kolem něhož se soustředily pocity rasové nadřazenosti, nižší střed­ní třída; tato zaostalá třída, jež byla v Německu právě tak jako na americkém Jihu ekonomicky a kulturně utlačena, aniž přitom měla jakoukoli reálnou naději, že se její situace změní (ježto jsou to pozůstatky star­ší a odumírající formy společnosti), měla jen jednu jedinou možnost zadostiučinění: nadnesený obraz o sobě samé jakožto o nejobdivuhodnější skupině na světě a o své převaze nad skupinou jiné rasy, která se vyděluje jako méněcenná. Člen takovéto zaostalé skupiny cítí asi toto: „Třebaže jsem chudý a nekultur­ní, jsem přece jen někdo, kdo je důležitý, protože pa­třím k nejobdivuhodnější skupině na světě - jsem bí­lý"; nebo: „Já jsem Árijec".

Skupinový narcismus se nedá tak snadno poznat ja­ko narcismus individuální. Předpokládejme, že něja­ká osoba říká ostatním: „Já (a má rodina) jsme ti nej­obdivuhodnější lidé na světě; jedině my jsme čistí, in­teligentní, dobří, mravní, všichni ostatní jsou špina­ví, hloupí, bezectní a neodpovědní", většina lidí si bude o ní myslet, že je nevzdělaná, nevyrovnaná, ne­bo dokonce šílená. Jestliže však fanatický řečník osloví přítomnou masu a nahradí slova „já" a „má ro­dina" slovem národ (nebo rasa, náboženství, politic­ká strana atd.), bude ho mnoho lidí chválit a obdivo­vat se mu pro jeho lásku k vlasti, lásku k Bohu atd. Ostatní národy a náboženství se však nad takovou ře­čí pohorší; důvod je tu zřejmý: mluvilo se o nich s opovržením. Uvnitř favorizované skupiny se však kdekdo ve svém osobním narcismu cítí polichocen a skutečnost, že s určitými stanovisky souhlasí milio­ny lidí, vede k tomu, že se zdají rozumnými. (To, co většina lidí považuje za „rozumné", je vlastně to, o čem je dohoda, ne-li mezi všemi, tedy alespoň mezi značným počtem lidí; „rozumné" nemá pro většinu li­dí s rozumem nic společného, ale on je to consensus.) Vzhledem k tomu, že skupina jako celek potřebuje skupinový narcismus, aby se udržela při životě, bude narcistické postoje podporovat a bude je kvalifikovat jakožto zvláště ctnostné.

Skupina, vůči níž je uplatňován narcistický postoj, se v historii co do své struktury a velikosti měnila. V primitivním kmeni či klanu může zahrnovat jenom několik stovek členů; individuum zde ještě není „in­dividuální", nýbrž je stále ještě spojeno se svou po­krevní skupinou „primárními pouty",10 jež dosud ne­byla zpřetrhána. Narcistická svázanost s klanem je takto posílena skutečností, že jeho členové nemají emocionálně ještě žádnou samostatnou existenci mi­mo klan.

Ve vývoji lidstva se setkáváme se stále rostoucím procesem zespolečenštění; původní malá skupina za­ložená na pokrevní příbuznosti ustupuje stále větším skupinám založeným na společném jazyce, společ­ném sociálním řádu, společné víře. Větší rozměr sku­piny nemusí nutně znamenat, že jsou redukovány pa­tologické vlastnosti narcismu. Jak již bylo pozname­náno dříve, skupinový narcismus „bílých" nebo ,,Árijců" j e tak zhoubný, jak jen může být zhoubný extrémní narcismus jediné osoby. Přesto se všeobec­ně shledáváme s tím, že v procesu socializace, který vede k formování větších skupin, má tendenci půso­bit proti narcistickému napětí uvnitř skupiny potřeba spolupráce s mnoha jinými a odlišnými lidmi, kteří spolu nejsou spjati pokrevními svazky. Totéž platí v jiném směru, jímž jsme se už zabývali v souvislosti s prospěšným individuálním narcismem: vzhledem k tomu, že velká skupina (národ, stát či náboženství) vidí jako objekt své narcistické pýchy dosažení ně­čeho cenného na poli materiálním, intelektuálním anebo v oblasti uměleckého tvoření, má sám proces práce v těchto oborech tendenci podíl narcismu sní­žit. Jeden z mnoha příkladů zvláštní směsi narcismu uvnitř velké skupiny sil působících proti němu jsou dějiny římskokatolické církve. Prvky, jež působí pro­ti narcismu uvnitř katolické církve, jsou především v pojetí univerzálnosti člověka a „katolického" nábo­ženství, které už není náboženstvím jednoho zvlášt­ního kmene či národa. Za druhé, idea osobní pokory, která vyplývá z ideje Boha a odmítání model. Exis­tence Boha implikuje, že žádný člověk nemůže být Bohem, že žádný jedinec nemůže být vševědoucí ne­bo všemocný. Tím je lidské narcistické sebezbožnění definitivně omezeno. Zároveň však církev intenzivní narcismus podporovala; víra, že církev je jediná pří­ležitost ke spáse a že papež je zástupce Kristův, vedla k tomu, že se v příslušnících této církve mohl vyvi­nout intenzivní narcismus, vzhledem k tomu, že byli právě příslušníky tak mimořádné instituce. Totéž se vyskytovalo ve vztahu k Bohu; měla-li vševědoucnost a všemocnost boží vést u člověka k pokoře, jednotli­vec se namísto toho s Bohem ztotožnil a v tomto pro­cesu ztotožnění se vyvinul narcismus mimořádného stupně.

Stejná dvojznačnost mezi narcistickou a antinarcis­tickou funkcí se vyskytla ve všech velikých nábožen­stvích, například v buddhismu, judaismu, islámu a protestantismu. Zmínil jsem se o katolickém nábo­ženství nejen proto, že je to příklad velice známý, ale hlavně proto, že římskokatolické náboženství tvořilo právě tak základ humanismu, jako tvořilo základy ná­silného a fanatického náboženského narcismu, a to v jednom a témže historickém období: v patnáctém a šestnáctém století. Humanisté uvnitř církve i ti, kdo byli mimo ni, mluvili ve jménu humanismu, jenž byl prapůvodním zdrojem křesťanství. Mikuláš Kusán­ský kázal o náboženské snášenlivosti závazné pro všechny lidi (De pace fidei); Ficino učil, že základní silou všeho stvoření je láska (De amore); Erasmus požadoval vzájemnou toleranci a demokratizaci círk­ve; Tomáš Morus, nekonformista, se vyslovil a také zemřel za principy univerzalismu a lidské solidárnosti; Postel, který stavěl na základech, jež položili Mi­kuláš Kusánský a Erasmus, mluvil o světovém míru a o sjednocení světa (De orbis terrae concordia); Si­culo, následovník Pica della Mirandolly, hovořil s nadšením o lidské důstojnosti, o lidském rozumu a ctnosti a o lidské schopnosti sebezdokonalování. Ti­to lidé a mnozí jiní vyrostli na půdě křesťanského hu­manismu, mluvili ve jménu univerzálnosti, bratrství, lidské důstojnosti a rozumu. Bojovali za snášenlivost a mír.11

Proti nim stály na obou stranách síly fanatismu, na straně Lutherově i na straně církve. Humanisté se snažili zabránit katastrofě; nakonec na obou stra­nách zvítězili fanatici. Náboženská pronásledování a války vrcholící v neblahé válce třicetileté, to byly rány zasazené humanistickému vývoji, rány, z nichž se Evropa dosud nevzpamatovala. (Člověk si nemůže nepřipomenout analogickou situaci za stalinismu, který ničí socialistický humanismus o tři století po­zději.) Podíváme-li se zpátky na náboženskou nená­vist šestnáctého a sedmnáctého století, je nám její iracionálnost jasná. Obě strany mluvily ve jménu Bo­ha, Krista, lásky a lišily se v bodech, jež byly ve srov­nání se všeobecnými principy jenom podružné. Přes­to nenáviděly jedna druhou a obě byly vášnivě pře­svědčeny, že lidskost končí na hranicích jejich nábo­ženské víry. Podstatou tohoto přecenění vlastní pozi­ce a nenávisti ke všem, kdo se od ní odlišují, je narcis­mus. „My", jsme obdivuhodní; „oni" jsou hodni opovržení. „My" jsme dobří, „oni" jsou zlí. Každá kritika vlastního učení je jen zlomyslným a nesnesitelným útokem; kritika pozice ostatních je dobře mí­něná snaha pomoci jim, aby se navrátili k pravdě.

Od renesance se dvě veliké protikladné síly, skupi­na narcismu a skupina humanismu, vyvíjely každá svou vlastní cestou. Skupina narcismu se bohužel vy­víjela mnohem rychleji než skupina humanismu. Za­tímco se v pozdním středověku a v období renesance zdálo možným, že Evropa je připravena na politický a náboženský humanismus, uskutečnění této slibné perspektivy v praxi selhalo. Vynořily se nové formy skupinového narcismu a získaly v následujících stole­tích převahu. Tento skupinový narcismus zahrnul do sebe nejrůznější různorodé formy: náboženské, nacionální, rasové, politické. Protestanti proti katolí­kům, Francouzi proti Němcům, bílí proti černým, Árijci proti Neárijcům, komunisté proti kapitalistům; ať už jsou obsahy jakkoli odlišné, máme tu, psycholo­gicky vzato, co dělat se stejným narcistickým fenomé­nem a se stejným fanatismem a destruktivností,12 jež z něho vyplývají.

Zatímco skupina narcismu vzrůstala, její protiváha - humanismus - se vyvíjela též. V osmnáctém a deva­tenáctém století - od Spinozy, Leibnize, Rousseaua, Herdera, Kanta až po Goetha a Marxe - vyvíjela se myšlenka, že lidstvo je jedno, že každý jedinec nese v sobě veškeré lidstvo, že nesmí být jakékoli privile­gované skupiny, jež by si činily nárok na to, že jejich privilegia jsou založena na jejich vnitřní převaze. Těžkou ranou humanismu byla první světová válka, která umožnila nástup rostoucích orgií skupinového narcismu: nacionální hysterie ve všech zemích, jež vedly první světovou válku, Hitlerova rasismu, Stalinovo zbožnění strany, muslimský a hinduistický náboženský fanatismus, západní cynismus a antikomunismus. Tyto různé projevy skupinového narcismu přivedly svět na pokraj úplné zkázy.

Ve všech zemích a mezi představiteli různých ideologií můžeme dnes pozorovat reakci na toto ohrožení humanity, renesanci humanismu. Jsou radikální humanisté mezi katolickými i protestantskými teology, mezi socialistickými a nesocialistickými filosofy. Zda bude nebezpečí úplné zkázy dost zřetelné a myšlenky novohumanistů a svazky vytvořené dnes mezi všemi lidmi za pomoci nových prostředků komunikace dost silné, aby zastavily působení skupinového narcismu, to je otázka, která může rozhodnout o osudu lidstva.

Vzrůstající intenzita skupinového narcismu - který se jen posunul od náboženského narcismu k narcismu nacionálnímu, rasovému a stranickému - je fenomén vskutku překvapivý. Především proto, že se tu huma­nistické síly vyvíjely už od renesance, o čemž byla řeč už dříve. Dále proto, že se šíří vědecký způsob myš­lení, který narcismus podlamuje. Vědecká metoda vyžaduje objektivnost a realismus, vyžaduje vidět svět takový, jaký je, a ne překroucený podle něčích tužeb či obav. Vyžaduje pokoru před skutečnými fak­ty, znamená vzdát se všech nadějí na všemohoucnost a vševědoucnost. Potřeba kritického myšlení, experi­mentování, ověřování, skeptický postoj, charakteris­tické to rysy vědeckého snažení, jsou zároveň meto­dami myšlení, které působí proti narcistické orienta­ci. Na vývoj soudobého novohumanismu měla bezpo­chyby svůj vliv metoda vědeckého myšlení a není ná­hoda, že vynikající přírodovědci naší doby jsou ve své většině humanisty. Ale obrovská většina lidí na Západě, třebaže se „učila" vědeckým metodám ve škole a na univerzitě, nebyla nikdy ve skutečnosti metodou vědeckého, kritického myšlení zasažena. Většina profesionálů v oblasti přírodních věd zůstala pouhými technicisty a neosvojila si vědecký postoj. Pro většinu obyvatelstva má vědecká metoda; v níž byli vyučováni, dokonce ještě menší význam. I když se dá říci, že vyšší vzdělání mělo tendenci do jisté mí­ry zmírnit a modifikovat osobní i skupinový narcis­mus, přece jen většině „vzdělaných" lidí nezabránilo nikterak v tom, aby se nepřipojilo s nadšením k na­cionálním, rasovým a politickým hnutím, jež jsou vý­razem soudobého skupinového narcismu.

Zdá se, že věda naopak vytvořila nový objekt nar­cismu - techniku. Narcistická pýcha člověka, že je stvořitelem dříve jen vysněného světa věcí, objevite­lem rádia, televize, atomové energie, transplantací a cestování v kosmu, a že dokonce může být poten­ciálně tím, kdo zničí celou zeměkouli, mu poskytla nový objekt pro narcistické sebepřeceňování. Studu­jeme-li celý problém vývoje narcismu v moderních dějinách, nemůžeme si nepřipomenout Freudovo konstatování, že Koperník, Darwin i on sám do hloubky poranili lidský narcismus tím, že podkopali víru v jedinečnou roli člověka ve vesmíru a v jeho vědomí jakožto elementární a nerozložitelnou skuteč­nost. Zatímco však byl narcismus člověka takto pora­něn, nezredukoval se ani zdaleka tak, jak se dalo předpokládat. Reagoval na vše tak, že přenesl svůj narcismus na jiné objekty: národ, rasu, politickou ví­ru, ideologii, techniku.

Pokud jde o patologičnost skupinového narcismu, nejzřejmějším a nejčastějším příznakem je tu, jako v případě narcismu individuálního, nedostatek ob­jektivnosti a rozumového úsudku. Kdyby někdo přezkoušel, jaký je úsudek chudých bělochů o černoších anebo nacistů o Židech, snadno by rozpoznal pokři­vený charakter jejich kategorických soudů. Malá zrnka pravdy se dávají dohromady, ale celek, který je tak vytvořen, se skládá z nepravd a výmyslů. Jsou­-li politické akce založeny na narcistické sebeglorifi­kaci, vede nedostatek objektivnosti často ke zkázo­nosným důsledkům. V první polovině tohoto století jsme byli svědky dvou pozoruhodných příkladů toho, kam vedou důsledky nacionálního narcismu. Hodně let před první světovou válkou byl oficiální francouz­skou strategickou doktrínou požadavek, že francouz­ská armáda nepotřebuje mnoho těžkého dělostřelec­tva ani velký počet strojních pušek; předpokládalo se, že francouzský voják je tak prodchnut francouz­skými ctnostmi odvahy a útočného ducha, že k tomu, aby porazil nepřítele, mu stačí jenom bajonet. Sku­tečnost byla taková, že statisíce francouzských vojá­ků byly zkoseny německými strojními puškami a že jenom německé strategické chyby a později americká pomoc zachránily Francii od porážky. Ve druhé svě­tové válce se dopustilo stejného omylu Německo. Hitler, člověk s extrémně vyvinutým osobním narcis­mem, který podnítil skupinový narcismus milionů Němců, přecenil sílu Německa a podcenil nejenom sílu Spojených států, nýbrž i sílu ruské zimy právě tak, jako to udělal jiný narcistický generál, Napo­leon. Přestože byl jinak chytrý, Hitler nebyl s to vidět skutečnost objektivně, protože jeho přání zvítězit a vládnout vážilo v jeho očích více než takové skuteč­nosti, jako bylo vlastní válečné vyzbrojení a podnebí v Rusku.

Skupinový narcismus potřebuje satisfakci právě tak jako narcismus individuální. Na jedné úrovni se mu této satisfakce dostává obvyklou ideologií nadřazenosti jedné skupiny a podřadnosti všech skupin ostatních. U náboženských skupin lze tuto satisfakci snadno zajistit pouhým předpokladem, že moje sku­pina je jediná, jež věří v pravého Boha, a poněvadž můj Bůh je ten jediný pravý, jsou všechny ostatní skupiny složeny ze svedených nevěrců. Ale skupino­vý narcismus může dojít k podobným závěrům i na světské úrovni, aniž si bere za svědka své nadřazenos­ti Boha. Narcistické přesvědčení o převaze jedné sku­piny lidí nad druhou, jedné rasy, kultury či ideologie nad druhou dokazuje, že pocit sebenadřazenosti a podřazenosti jiné skupiny není nikterak na ústupu. Aby obrazy, jež mají skupiny o sobě, byly věrohod­né, musí se aspoň do jisté míry potvrzovat ve skuteč­nosti. Pokud budou mít bílí v Alabamě nebo v Jižní Africe moc dokazovat svou převahu nad černými po­mocí sociální, ekonomické a politické diskriminace, potud bude mít jejich narcistická víra v sobě jakýsi prvek skutečnosti, a tím podpoří jejich celkový na­rcistický myšlenkový systém. Totéž platí pro nacisty; tady fyzické zničení všech Židů sloužilo jako důkaz převahy Árijců (pro sadistu je skutečnost, že může zabít člověka, důkazem převahy toho, kdo zabíjí). Když narcisticky nadutá skupina nemá po ruce men­šinu, jež by byla dostatečně bezmocná, aby se hodila za objekt narcistického uspokojení, vede skupinový narcismus snadno k přání odškodnit se vojenskými výboji. To byla cesta, kterou se ubíral pangermanis­mus a panslavismus před rokem 1914. V obou přípa­dech se dostalo některým národům role „národa vy­voleného", který je nadřazen ostatním, a proto oprávněn zaútočit na ty, kdo tuto jeho nadřazenost neuznávají. Nemyslím tím, že by příčinou první svě­tové války byl narcismus pangermánského a panslo­vanského hnutí, ale jejich fanatismus byl jistě jedním z činitelů, jež k vypuknutí války přispěly. Kromě toho se však nesmí zapomínat na to, že jakmile válka jed­nou začala, snaží se různé vlády nacionální narcismus jako nutnou psychologickou podmínku úspěšné vál­ky vyvolat.

Je-li narcismus skupiny zraněn, setkáváme se u ní se stejnou reakcí rozpoutaného vzteku, o jaké jsme se zmínili v souvislosti s narcismem individuálním. Je mnoho historických příkladů toho, že urážka sym­bolů skupinového narcismu vyvolala často běsnění hraničící se šílenstvím. Poskvrnění vlajky, urážka ně­čího boha, císaře, vůdce, prohraná válka, ztracené území - to vše často vedlo k rozpoutávání masových pocitů pomsty, která vzápětí přivodila další nové vál­ky. Zraněný narcismus lze vyléčit jedině tak, je-li strůjce urážky rozdrcen. Jedině tak je urážka odčině­na. Na zraněném narcismu a na potřebě „vyhojit" tu­to ránu naprostým zničením toho, kdo ji způsobil, je založena individuální i fundamentální pomsta vůbec.

K tomu je nutno připojit ještě jeden, poslední prvek patologie narcismu. Silně narcistická skupina lační po tom mít vůdce, s nímž by se mohla ztotožnit. Vůdce je pak skupinou obdivován, skupina si do ně­ho svůj narcismus projektuje. V samotném aktu pod­řízení mocnému vůdci, akt je ve své hloubce aktem symbiózy a identifikace, přenáší jedinec svůj narcis­mus na vůdce. Čím větší je vůdce, tím větší je ten, kdo ho následuje. Osobnosti, které jsou jakožto je­dinci zvláště narcistické, jsou pro plnění této funkce nejlépe kvalifikovány. Je to právě narcismus vůdcův, jenž je přesvědčen o své velikosti a jenž nemá o sobě naprosto žádné pochybnosti, co přitahuje narcismus těch, kdo jsou mu podřízeni. Pološílený vůdce je čas­to vůdcem nejúspěšnějším, pokud ho jeho nedosta­tek objektivního úsudku, jeho zuřivé reakce na každý nezdar, jeho potřeba udržet si obraz o své všemo­houcnosti nestrhnou k tomu, že dělá chyby, což při­vodí jeho zkázu. Je vždy po ruce dostatek nadaných polopsychotiků, kteří jsou s to uspokojit potřeby nar­cistické masy.

Až potud o fenoménu narcismu, o jeho patologii a o jeho biologické a sociální funkci. Závěrem lze ří­ci, že narcismus je nutná a cenná orientace, za před­pokladu, že je nezhoubný a že nepřekročí určitou mí­ru. Náš obraz však není úplný. Člověk se nesoustře­ďuje pouze na biologické a sociální vyžití, týkají se ho také hodnoty. Je-li ctnostný, rozvíjí je v sobě a stá­vá se tak lidským.

Jestliže se díváme na věc ze stanoviska hodnot, sta­ne se zřejmým, že narcismus je v konfliktu s rozumem a s láskou. Toto konstatování sotva potřebuje další vysvětlení. Narcistická orientace samou svou podsta­tou zabraňuje člověku - a to do té míry, do jaké v něm existuje - aby viděl skutečnost takovou, jaká je, to jest objektivně; jinými slovy, omezuje jeho ro­zum. Nemusí být stejně jasné, že omezuje lásku - zvláště když si připomeneme, co řekl Freud, že totiž v každé lásce je silná narcistická složka; že člověk, který miluje ženu, dělá z ní objekt svého vlastního narcismu, a že se žena stává hodnou obdivu a žádou­cí, poněvadž je jeho částí. Žena může udělat totéž s ním a tak máme před sebou případ „velké lásky", který je často spíše sdruženým šílenstvím než láskou. Oba lidé si podržují svůj narcismus, nemají o sebe skutečný hluboký zájem (nemluvě o komkoli jiném), zůstávají nedůtkliví a podezřívaví a každý z nich má nejspíše potřebu nové osoby, jež by mu dala svěží narcistické uspokojení. Pro narcistickou osobu není partner nikdy osobou plnoprávnou ani plně skuteč­nou; existuje pouze jako stín jeho narcisticky domýšlivého ega. Nepatologická láska není naproti tomu založena na vzájemném narcismu. Je to vztah mezi dvěma lidmi, kteří se zakoušejí jako oddělená, zvláštní jsoucna, přesto se mohou jeden druhému otevřít a být spolu zajedno. Aby bylo lze zakusit lás­ku, je nutno zakusit odlišnost.

Význam fenoménu narcismu z eticko-spirituálního hlediska se ujasní, uvážíme-li, že podstatu učení všech velikých humanistických náboženství můžeme shrnout do jedné věty: Cílem člověka je překonat vlastní narcismus. Nikde není tento princip vyjádřen radikálněji než v buddhismu. Buddhovo učení se rov­ná konstatování, že se člověk může zbavit utrpení je­dině tehdy, když procitne ze svých iluzí a uvědomí si svou skutečnost; skutečnost nemoci, stáří a smrti, a když si dále uvědomí to, že není možné, aby dosáhl cílů, které před něho klade jeho chtivost. „Probuze­ná" osoba, o níž mluví buddhistická nauka, není nic jiného než osoba, která překonala svůj narcismus, a která je proto schopná plně bdít. Tuto myšlenku můžeme vyjádřit ještě jinak: Jenom tehdy, když člo­věk dokáže skoncovat se svou iluzí nezničitelného ega, jenom dokáže-li se ho spolu s ostatními objekty své chtivosti vzdát, jedině tehdy může být otevřený ke světu a plně k němu vztažený. Psychologicky je tento proces stávání se plně bdělým totožný s na­hrazením narcismu vztažeností ke světu.

V hebrejské a křesťanské tradici je týž cíl vyjádřen v různých termínech, které také znamenají překonání narcismu. Starý zákon říká: „Miluj svého bližního ja­ko sebe samého". Zde je vznesen požadavek překo­nat něčí narcismus alespoň do té míry, že se bližní stá­vá stejně důležitým jako on sám. Ovšem Starý zákon zachází mnohem dále, neboť vyžaduje lásku pro „ci­zince". Znáte duši cizinců, neboť jste sami byli cizinci v zemi Egyptské. (Cizinec je přesně vzato osoba, kte­rá není součástí mého klanu, mé rodiny, mého náro­da; není částí skupiny, k níž jsem narcisticky připou­tán. Není nic jiného než člověk. V cizinci objevujeme lidskou bytost, jak na to poukázal už Hermann Co­hen.13 V lásce k cizinci narcistická láska vymizela. Neboť znamená milovat jinou lidskou bytost jako tako­vou a její odlišnost ode mne, a nikoli proto, že je jako já. Když Nový zákon říká: „Miluj svého nepřítele!", vyjadřuje stejnou myšlenku v ještě vyhrocenější po­době. Stane-li se cizinec pro tebe plně lidským, pak již to není nepřítel, protože ses stal plně lidským ty. Milovat cizince a nepřítele je možné jedině tehdy, byl-li narcismus úplně překonán, jestliže „já jsem ty".

Boj proti modloslužebnictví, který je ústředním té­matem učení proroků, je zároveň bojem proti narcis­mu. V modlářství je zabsolutněna jedna částečná lid­ská vlastnost a je z ní udělán idol. Člověk uctívá v od­cizené formě sama sebe. Idol, jemuž se podrobuje, stává se objektem jeho narcistické vášně. Idea Boha naproti tomu je negací narcismu, protože jenom Bůh - nikoli člověk - je vševědoucí a všemohoucí. Zatím­co však pojetí Boha jako nedefinovatelného a nepop­satelného bylo negací modlářství a narcismu, stal se Bůh sám znovu idolem; člověk ztotožnil narcistic­ky s Bohem sebe, a tak se v naprostém protikladu k původní funkci myšlenky Boha stalo náboženství projevem skupinového narcismu.

Plné dospělosti dosáhne člověk teprve tím, že se zcela vymaní jak z individuálního, tak i ze sku­pinového narcismu. Tento cíl duchovního vývoje, který je takto vyjádřen v psychologických pojmech, je svou podstatou týž jako cíl, který vyjádřili velcí ná­boženští vůdci lidstva v pojmech nábožensko-spiritu­álních. Jakkoli se pojetí od sebe liší, podstata a zku­šenost, jíž se různá pojetí dovolávají, je táž.

Žijeme v historickém údobí charakterizovaném ostrou diskrepancí mezi intelektuálním vývojem člo­věka, který to přivedl až k tomu, že vyvinul ty nejni­čivější zbraně, a jeho vývojem mentálně emocinál­ním, který ho stále ještě ponechává na stupni, kde se zřetelně rýsuje narcismus se všemi patologickými příznaky. Jak odvrátit katastrofu, jež může z této kontradikce docela snadno vyplynout! Je vůbec mož­né, aby člověk v dohledné budoucnosti udělal ten krok, který nebyl s to udělat až dosud, přestože ho k tomu nabádaly nejrůznější náboženské nauky? Vě­zí narcismus v člověku tak hluboko, že své „narcistic­ké jádro" nikdy nepřekoná, jak se domníval Freud? Je tedy vůbec nějaká naděje, že narcistické šílenství nepovede ke zkáze člověka dříve, než bude mít pří­ležitost stát se plně lidským? Odpovědět na tyto otáz­ky nemůže nikdo. Je možné jenom zjistit, jaké jsou optimální možnosti, jež by mohly člověku pomoci, aby se vyhnul katastrofě.

Můžeme začít s tím, co by bylo, jak se zdá, nejsnaz­ší. Aniž by bylo třeba redukovat v každém člověku narcistickou energii, dal by se změnit objekt jeho nar­cismu. Kdyby se místo jednoho národa, rasy, politic­kého systému mohlo stát objektem skupinového nar­cismu lidstvo, celá lidská rodina, získalo by se už mnoho. Jestliže by se jedinec primárně cítil občanem světa a jestliže by mohl být na lidstvo a na jeho vý­sledky hrdý, objektem jeho narcismu by se stalo spíše lidstvo jako celek než jeho svářící se složky. Kdyby výchovné systémy ve všech zemích kladly větší důraz na výsledky celého lidstva místo na výsledky dosa­žené jediným národem, mohlo by se udělat více pro to, co by člověka přesvědčilo a pohnulo k tomu, aby byl hrdý, že je člověkem. Kdyby se pocit, který vyjád­řil řecký básník slovy Antigony: „Nic není obdivu­hodnějšího než člověk," mohl stát zkušeností sdíle­nou všemi, byl by to jistě veliký krok kupředu. Dále by bylo třeba připojit ještě jeden prvek: charakteris­tický rys každého nezhoubného narcismu, že se totiž dovolává dosaženého výsledku. Ne už jedna skupina, třída, náboženství, ale celé lidstvo musí vzít na sebe takové úkoly, jejichž uskutečnění by umožňovalo každému, aby byl hrdý na to, že k lidskému pokolení přísluší. Společné úkoly pro celé lidstvo jsou nasna­dě: spojit se k boji proti nemocem, proti hladu, k ší­ření všeho vědění a umění všemi možnými prostřed­ky komunikace mezi všemi lidmi na světě. Přes všech­ny rozdíly v politické a náboženské ideologii zůstává faktem, že si žádná část lidstva nemůže dovolit se z těchto společných úkolů vyvázat; neboť velikým přínosem tohoto století je, že byla neodvratně pora­žena víra v přirozené a božské příčiny lidské nerov­nosti, v nutnost či oprávněnost vykořisťování jedno­ho člověka druhým. Renesanční humanismus, buržo­azní revoluce, revoluce ruská i čínská a revoluce ko­loniální - všechny se zakládají na jedné společné myšlence: na lidské rovnosti. I když některé z těchto revolucí vedly ke znásilnění lidské rovnosti v systé­mech, jež z nich vyplynuly, zůstává historickým fak­tem, že idea rovnosti všech lidí, tedy i jejich svobody a důstojnosti poznamenala svět, a je nemyslitelné, že by se lidstvo mohlo trvale vrátit ke koncepcím, kte­ré dominovaly nad historií civilizace ještě před krát­kým časem.

Obraz lidského pokolení a jeho úspěchů jakožto objekt přirozeného narcismu by mohl být reprezento­ván nadnárodními organizacemi, jako jsou Spojené národy; ty by mohly dokonce vytvářet své vlastní symboly, svátky a slavnosti. Ne už národní svátek, nýbrž „den člověka". Takovýto den by se mohl stát největším svátkem roku. Je však jasné, že k tomuto vývoji se může dojít jedině tehdy, pokud se národy na tom dohodnou a budou ochotny obětovat svou ná­rodní suverenitu ve prospěch suverenity lidstva; a to nejenom v termínech politických, ale také v ter­mínech emocionálních, ve skutečnosti. Posílené Spo­jené národy a rozumné a mírové řešení skupinových konfliktů, to jsou zřejmé podmínky, za nichž by bylo možné, aby se objektem skupinového narcismu stalo lidstvo a jeho společné výsledky.14

Přenést takto objekt narcismu z jednotlivých sku­pin na celé lidstvo a jeho dosažené výsledky, by opravdu, jak už bylo ukázáno, mohlo vést k účinné­mu boji proti nebezpečím nacionálního a ideologic­kého narcismu. To však není ještě všechno. Chceme­-li být věrni svým politickým a náboženským ideálům, křesťané stejně jako socialisté ideálům nesobectví a bratrství, musíme vyřešit úkol, jak zredukovat míru narcismu v každém jednotlivci. I když to bude trvat celé generace, je to dnes možné spíše než kdy před­tím, ježto má člověk možnost vytvářet materiální podmínky důstojného lidského života pro každého. Rozvoj techniky skoncuje s potřebou jedné skupiny zotročovat a vykořisťovat skupinu druhou; válku již proměnil v akci z ekonomicky racionálního hlediska naprosto nepotřebnou a zbytečnou; člověk by poprvé mohl vystoupit ze svého položivočišného stadia do stadia plně lidského, a nepotřeboval narcistické za­dostiučinění, jež by kompenzovalo jeho hmotnou a kulturní chudobu.

V těchto nových podmínkách může být pokus člo­věka překonat narcismus do značné míry podpořen vědeckou a humanistickou orientací. Jak už jsem ukázal, musíme posunout své výchovné úsilí od vyu­čování primárně technické orientaci k vyučování, jež bude směřovat k orientaci vědecké; to jest k podpoře kritického myšlení, objektivnosti, schopnosti při­jmout skutečnost jako takovou a k pojetí pravdy, kte­rá není předmětem žádného nařízení a která platí pro všechny skupiny, jež jsou s to ji pochopit. Kdyby civi­lizované národy mohly ve své mládeži vypěstovat vě­deckou orientaci jako její základní vlastnost, velmi by to v boji proti narcismu pomohlo. Druhý činitel, který vede stejným směrem, je vyučování humanis­tické filosofii a antropologii. Nemůžeme očekávat, že zmizí všechny filosofické a náboženské rozdíly. Dokonce bychom to ani nechtěli, poněvadž zavedení jednoho systému činícího si nárok na to, že je „orto­doxní", může vést k vytvoření dalšího zdroje narcis­tické regrese. Právě tolerance ke všem existujícím rozdílům patří k obvyklé humanistické víře i praxi. Tato víra je založena na tom, že každý jednotlivec v sobě obsahuje celé lidstvo, že „lidské podmínky" jsou stejné pro všechny lidi přes nevyhnutelné rozdíly v jejich inteligenci, nadání, vzdělání či barvě. Tato humanistická zkušenost vychází z pocitu, že nic lid­ského mi není cizí, že „já jsem ty", že jedna lidská bytost může rozumět druhé lidské bytosti, poněvadž jsou obě účastny na stejných elementárních složkách lidské existence. Tato humanistická praxe bude plně možná teprve tehdy, až rozšíříme sféru našeho vědo­mí. Naše vědomí je omezeno obvykle tím, co nám společnost, jejímiž jsme příslušníky, dovolí si uvědo­mit. Ty lidské zkušenosti, jež se nehodí do jejího obrazu, jsou potlačeny. Proto naše vědomí reprezen­tuje hlavně naši vlastní společnost a kulturu, kdežto naše nevědomí reprezentuje v každém z nás univer­zálního člověka.15 Rozšíření sebevědomí, překročení vědomí a osvětlení sféry sociálně nevědomého by mohlo vést k tomu, že člověk bude schopen udělat sám v sobě zkušenost s celým lidstvem; zakusit v sobě skutečnost, že je hříšník i světec, dítě i dospělý, zdra­vý i nemocný, normální i blázen, člověk minulosti i člověk budoucnosti - že v sobě nese to, co lidstvo bylo, a to, co lidstvo bude.

Pravá renesance našich humanistických tradic, na níž by se podílela všechna náboženství, všechny politické i filosofické systémy, jež si dělají nárok na to, že jsou humanistické, by byla, jak věřím, znač­ným pokrokem k té „nové hranici", jež tu už dnes existuje a jíž je - vývoj člověka v úplnou lidskou by­tost.

Tím, že tu předkládám všechny tyto myšlenky, ne­míním říci, že by při uskutečňování humanismu moh­lo být rozhodujícím samo učení, jak tomu věřili renesanční humanisté. Všechny tyto nauky mohou mít účinek jedině tehdy, když se změní podstatné pod­mínky, ať už sociální, ekonomické, anebo politické. Musí proběhnout změna od industrialismu byrokra­tického v industrialismus humanisticko-sociální; od centralizace k decentralizaci; od organizovaného člo­věka k odpovědnému a zúčastněnému občanu; od podřízenosti fundamentalismu národních suverén­ních států k podřízenosti celému lidstvu a jeho vole­ným orgánům; dále společné úsilí národů, které „ma­jí", vybudovat ve spolupráci s národy, které „nema­jí", jejich ekonomické systémy; musí dojít k omezení zbrojení a k otevření možnosti použít existujících su­rovinových zdrojů ke konstruktivním cílům. Člověk může být lidským jedině v klimatu, v němž může oče­kávat, že on a jeho děti budou žít a že zažijí příští rok a ještě mnoho roků dalších.


1 Freud, On Narcissism (O narcismu), Standard Edition, London, Ho­garth Press, 1959. Sv. XIV, str. 74.

2 Tamtéž, str. 75.

3 Viz diskusi o tomto Freudově vývoji. Dodatek B, Standard Edition, Sv. XIX, str. 63 a další.

4 Freud, Totem and Taboo (Totem a tabu), Standard Edition, Sv. XIII, str. 88-89.

5 Freud, Group Psychology (Skupinová psychologie), Standard Edition, Sv. XVIII, str. 130.

6 Freud, Totem and Taboo, Standard Edition, Vol. XIII, str. 89.

7 Tuto posedlost moci portrétoval nanejvýš přesně Camus ve svém dra­matu Caligula.

8 Srov. má pojednání o sebelásce v knize Člověk sám pro sebe. Pokouším se tam ukázat, že pravá láska k sobě není tak odlišná od lásky k druhým; že „sebeláska" ve smyslu egoistické, narcistické lásky se vyskytuje u těch, kteří nedokáží milovat ani druhé, ani sebe.

9 Někdy není snadné rozlišit od sebe marnivou, narcistickou osobnost a člověka, který se podceňuje. Takový člověk má často potřebu chvály a obdivu nikoli proto, že nemá zájem na nikom jiném, nýbrž proto, že o sobě pochybuje a že se hodnotí nízko. Je ještě jeden důležitý rozdíl, který rovněž není vždy snadné poznat: mezi narcismem a egoismem. In­tenzivní narcismus vede k neschopnosti zakoušet skutečnost v její plnosti; intenzívní egoismus vede sice k malému soustředění, lásce či sympatii k druhým, ale není nutně příčinou přeceňování vlastních subjektivních procesů. Jinými slovy, extrémní egoista není nutně extrémně narcistický; sobectví nemusí být nutně slepotou k objektivní skutečnosti.

* Duševní choroba, jež se přenesla z jedné vzájemně si blízké osoby na druhou. Sdružené šílenství. Pozn. překl.

10 Srov. pojednání o primárních svazcích v knize E. Fromma, Escape from Freedom (Útěk od svobody), New York, Holt, Rinehart & Winston, 1941.

11 Srov. vynikající dílo Friedricha Heera, Die dritte Kraft (Třetí síla), S. Fischer Verlag, 1960.

12 Jsou ještě jiné neškodnější formy skupinového narcismu zaměřeného na malé skupiny, jako zednářské lóže, malé náboženské sekty, „svazek staré školy" atd. Stupeň narcismu nemůže být v těchto případech menší než u větších skupin, jejich narcismus je ale méně nebezpečný prostě pro­to, že tyto skupiny mají jen malou moc, a tedy jen malou schopnost pů­sobit zlo.

13 H. Cohen, Die Religion der Vernunft aus den Quellen des Judentums (Náboženství rozumu ze židovských pramenů), Frankfurt-am-Main, F. Kaufman, 1929.

14 Jako příklad poněkud specifičtějších opatření směřujících k uskuteč­nění takovéhoto pokusu bych chtěl uvést několik návrhů. Učebnice dějin by bylo třeba přepsat jako učebnice dějin světa, v nichž by proporce života každého národa zůstaly vylíčeny věrně podle skutečnosti a nepřekrucova­ly se, asi tak jako jsou ve všech zemích stejné mapy světa a jako se na nich rozměry žádné země nezveličují. Dále by bylo například možné natočit filmy, v nichž by se pěstovala hrdost na vývoj lidstva a jež by ukazovaly, že konečnou integrací mnoha jednotlivých kroků podniknutých různými skupinami je lidstvo jako celek a jako úspěchy.

15 Srov. E. Fromm, Zen Buddhism and Psychoanalysis (Zenový buddhis­mus a psychoanalýza), New York, Harper & Row, 1960 a Beyond the Chains of Illusion (Za řetězy iluze), „The Credo Series", plánováno a vydáváno Ruth Nanda Anshenovou, New York, Simon and Schuster, 1962 New York, Pocket Books, 1963.

ZPĚT NA OBSAH